Ohrazení Nové jeskyně na Damilu

V úterý 13. července v odpoledních hodinách provedla úderná jednotka ve složení Smrťák, Radek Kaša a Vašek Pečenka instalaci zábran kolem vchodu do Nové jeskyně na Damilu.

Nová jeskyně je svým způsobem unikátní. Jedná se totiž o jeskyni třikrát objevenou a dvakrát ztracenou. Jeskyně byla nastřelena ve dně Modrého lomu v roce 1953, ale protože překážela v těžbě, byl její vchod zakryt a zasypán. Znovu byla otevřena díky aktivitě tetínských jeskyňářů v roce 1989, ale těšili jsme se z ní pouhých pět let, než byl její vchod při sanaci skládky TKO opět přesypán. Naposledy jsme vchod otevřeli v roce 2003. Současná rekultivace lomu se jeskyně naštěstí nedotkla, takže se podařilo třetímu ztracená zabránit. Vchod byl ale ohrožován splavem navážené zeminy. Díky zábranám zakoupeným Technickými službami Tetín a jejich instalaci je tak vchod ochráněn.

Smrťák akci považuje za zdařilou a zúčastněným moc děkuje za pomoc.

Jak vyplývá z Radkových fotek, zábrany mají za cíl nejen zastavit splachovanou hlínu, ale také signalizovat jeskyňářům, kde zhruba v té džungli vchod leží.

Petrbokův memoriál

V sobotu 19.5.2021 se uskutečnil 56. ročník Petrbokova memoriálu a tetínští jeskyňáři zde zanechali nesmazatelnou stopu, když opanovali všechny kategorie s výjimkou nejpomalejšího závodníka. Radost nám nemůže kazit ani fakt, že se závodu nezúčastnil ani jeden náš člen a opět nás reprezentovali zdomácnělí přátelé a sousedi.

Naše sportovní výkladní skříň, Tetínské matky, se tentokrát obešel bez tradičních opor Ireny a Jindřišky, ale jejich místo úspěšně zaplnili Radek Jelen a Michal Šesták. Společně s letitými členy (co do účastí, ne věku) Luckou a Hankou se jim podařilo zvítězit v kategorii družstev.

Michal ovládl kategorii mužů, Lucka před Hankou kategorii matek a Máří, donedávna náš člen, zvítězila v kategorii žen.

Jen tak dál, jsme na vás hrdí.

 

Na fotografii Martina Majera na startu 3. etapy v Srbsku si povšimněme hlavně Radka, jak mazaně útočí z nejzadnějších pozic.

Výzkum lidské lebky z Koněpruských jeskyní přinesl zajímavé výsledky

Každý pozorný návštěvník si z prohlídky Koněpruských jeskyní přinese informaci, že kromě kostí nosorožce či jelena byla v jeskyni nalezena i lidská lebka stará 20 000 let.

Petr Velemínský z Národního muzea a Jaroslav Brůžek z Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity iniciovali nedávno nový výzkum lebky, jehož výsledky byly tento měsíc publikovány v časopisu Nature Ecology and Evolution. Pro běžného čtenáře je ovšem stravitelnější blog jednoho z členů týmu, Cosimo Postha z University of Tübingen, který popisuje celý výzkum čtivou, téměř detektivní formou.

K čemu tedy tým dospěl? Prvním krokem byla revize určení stáří radiokarbonovou metodou. Měření proběhlo na třech různých místech po celé Evropě a přineslo opravdu překvapivý výsledek. Nezávislá měření totiž ukázala stáří lebky na 27 tis. let, 34 tis. let a 19. tis. let, což je při faktu, že v ideálním případě se chyba měření pohybuje kolem 1%, opravdu hodně veliký rozptyl. Vysvětlení přišlo s rozluštěním DNA vzorku, kdy bylo kromě lidské DNA nalezeno i DNA recentních krav, pocházející pravděpodobně z konzervačních přípravků z 50. let 20. století, z konzervace lebky po jejím nalezení.

Skutečné stáří tak přineslo až rozluštění mitochondriální DNA, které ukázalo, že stáří lebky je 45 tis. let. Co to znamená? Nejstarší úspěšně sekventovaný genom člověka moderního typu mimo Afriku pocházel z doby před 45 tis. let z nálezů ze Sibiře. Lebka z Koněpruských jeskyní se tak řadí po jeho bok. Sibiřské nálezy ovšem byly tvořeny pouze fragmenty kostí, takže až v tomto případě máme DNA spojenou s téměř kompletní lebkou a máme tedy jasnou představu o podobě tehdejšího člověka.

Ještě zajímavější je ale interpretace nálezu. Z dosud provedených analýz DNA lidských pozůstatků starších 40 tis. let vyplývá, že se od větve našich afrických předků odpojili dříve než my, dnešní obyvatelé Evropy. Skoro to vypadá, jako by s vymizením neandertálců před cca 40 tis. lety zmizela i první vlna kolonizátorů z Afriky a my jsme byli potomky až té další, úspěšnější. Autoři zde naznačují možnou spojitost s erupcí supervulkánu v italské Kampánii před 39 tis. lety.

Každopádně ať už tomu tak bylo nebo ne, Český kras si připisuje další významný objev, i když tentokrát se sedmdesátiletým zpožděním.

 

Originální článek najdete na:

https://natureecoevocommunity.nature.com/posts/a-bumpy-ride-to-the-re-discovery-of-zlaty-kun?utm_source=newsletter_mailer&utm_medium=email&utm_campaign=newsletter

Únorový sumář

V měsíci únoru pokračovaly restrikce díky koronaviru a s nimi práce v malých skupinkách, s rodinnými příslušníky apod.

Přesto/i proto proběhlo:

Deset kopacích akcí

Tři povrchové akce s termokamerou, bohužel bez nějakých nadějných nálezů

Dvě fotoakce

Pro potěchu oka níže pestře zbarvený vchod do Bišilu na výstupu z termokamery.

Ocenění pro knihu Podzemní památky středních Čech

S radostí oznamujeme, že kniha Podzemní památky středních Čech, na které se spolu s Václavem Cílkem autorsky podíleli i naši členové Martin Majer a Lukáš Falteisek, získala prestižní mezinárodní Cenu Egona Ervína Kische.

Cena je udělována od r. 1992 českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu. Patronaci nad cenou drží Obec spisovatelů a Asociácia organizácií slovenských spisovateľov.

Gratulujeme.

Jak netopýři přetvářejí a vytvářejí jeskyně

Tedy ne že by se jednalo o nějakou převratnou novinku, ale pokud někdo nesleduje časopis EOS pravidelně, můžeme se mu zdát, že na ten článek narazí s pětiletým zpožděním, jako se to stalo mě (nemluvě o tom, že jsou lidé, kteří na něj nenarazí nikdy). O co jde? Vědci zjistili, že netopýři můžou významně promlouvat (samozřejmě obrazně) do vývoje jeskyní.

Těch našich pár netopýrů s jeskyněmi asi moc neudělá, ale pokud jsou jich stovky tisíc, jako v případě jeskyně Gomantong na Borneu, už se jejich působení projeví. Netopýři zde (a samozřejmě nejen zde) ovlivňují jeskyni dvěma způsoby. Kromě toho, že stropy jeskyně pokrývají tato obrovská kvanta jedinců, zemi pod nimi pokrývá až 12 m mocná vrstva guana. Guano tvoří ideální podmínky pro bohatý ekosystém s desetitisíci stonožek, švábů a dalšího hmyzu. Ti guáno rozkládají za vzniku kyseliny dusičné a fosforečné, které postupně erodují skalní stěny.

Druhým a možná ještě významnějším činitelem je dech netopýrů. Netopýři vydechují teplý vzduch obohacený CO2, který stoupá, naráží na strop a stěny, kde se ochladí a kondenzuje. Reakcí s vodou se vytváří kyselina uhličitá, která eroduje vápenec.

Oba pochody jsou celkem intuitivní a nepřekvapivé. Vědci se ale poprvé snažili je kvantifikovat a vyšlo jim, že na místech, kde se vyskytuje opravdu vysoká hustota netopýrů (bez bližší specifikace, co to obnáší) se může jeskyně takto rozšířit až o 1 m za 30 000 let.

Odkaz na originál článku i s pěknými videi je zde:

https://eos.org/articles/how-bat-breath-and-guano-can-change-the-shapes-of-caves

 

Mezinárodní rok jeskyní a náš příspěvek k němu

Rok 2021 je mezinárodním rokem jeskyní a krasu. Níže příspěvek, který k němu vytvořil Smrťák a laskavě doplnil a dotvořil Roman.

Na obecních vývěskách na Tetíně, a zřejmě i na jiných místech u nás, turisty i domácí zaujaly letáčky s výše uvedeným nadpisem. Akce vyhlášená Mezinárodní speleologickou unií pro rok 2021 je zajímavou možností, jak běžnou veřejnost seznámit s problematikou krasových území.

Největší a nejznámější krasovou oblastí v ČR je kras Moravský, se svými jeskyněmi, podzemními toky a Macochou, s unikátními paleontologickými nálezy, s bohatou, skoro 300 let trvající, historií výzkumu. Během těch let by se v okolí Moravského krasu, ve vesnicích a městech blízkých krasu našly celé dynastie badatelů, zapálených krasových amatérů či odborníků na určitou problematiku vývoje a poznání krasového fenoménu. Zde se bavíme o brněnské aglomeraci, o školách, klubech, továrnách, které podporovaly výzkum po více než stovku let.

My se však budeme mluvit o krasu Českém, tady u nás. Aglomerace pražská, to je Praha, Beroun, Kladno, Příbram, čítá zhruba 2 miliony lidí, z nichž značná část vyráží o víkendech pěšky, na kole, autem, za keškami, stanovat nebo spát pod širákem do území, nazvaného bezmála před sto lety krasovým badatelem Jaroslavem Petrbokem Českým krasem.

V Technické matici české z pera stavebního inženýra Alberta Vojtěcha Velflíka (vycházela mezi lety 1911 – 1917) byl uveden takovýto odsudek: „Vápencová pahorkatina mezi Prahou a Berounem není krasem, neboť jsou zde známy jen tři jeskyně – Prokopská v Prokopském údolí u Prahy, Barrandova u Srbska a Turské maštale u Tetína.“

Tato slova byla napsána zakrátko poté, kdy do tohoto území přišel Toni Hoenig, rakouský student ze Štýrského Hradce, studující na stavební fakultě německé university v Praze. Byl prvním amatérským jeskyňářem, který u nás začal se základy poznání – mapování krasových jevů. To bylo v roce 1909.

Doba po první světové válce přinesla rozmach lomové činnosti v souvislosti s vývojem trhavin během války, přivedla do Čech vojáky z front ve slovinském Krasu a postupně se rozvíjelo poznání krasového fenoménu.  Rozmach trampingu a horolezectví přivedl do krasu další zvědavce. Krutý zábor Sudet uzavřel pražským horolezcům pískovcová města, a tak začaly růst lezecké cesty v Srbsku, Sv. Janu pod Skalou. Krátce po skončení druhé světové války geolog a krasový badatel Vladimír Homola ve své souborné práci popsal celkem 120 jeskyní Českého krasu a provedl tak první soupis jeskyní této oblasti, rozdělených po stránce vývojové, geologické a geografické do 22 dílčích krasových skupin, které již byly velmi blízké dnešnímu členění Českého krasu.

Začátek padesátých let dal bádání nový impuls v podobě objevu Koněpruských jeskyní na Zlatém koni a zároveň se zde vytvořilo unikátní společenství lidí, kteří se začali výzkumem zabývat – skauti ze zakázaného Skauta, přírodovědci, studenti geologie.

V šedesátých letech vznikla první organizace ochránců přírody TIS a s ní i její Krasová sekce, která do Českého krasu přivádí další zájemce, zejména z řad mladých amatérů. Během tzv. normalizace dochází k dalšímu zvratu – v Praze zahnízdí Husák. V reakci na tuto dobu vzniká spontánní heslo: „Až bude nejhůř, zalezeme do děr!“ Přicházejí tak další zájemci o kras – znovu zakázaní Skauti, trampové, lidé se zájmem o důlní podzemí, staré bunkry a opuštěné vojenské objekty. Koncem sedmdesátých let pak je režim, mimo jiné i pod tlakem ze zahraničí, donucen povolit založení České speleologické společnosti, první celonárodní organizace sdružující zájemce o speleologii. Společnost dostává do znaku okřídlenou karbidku s hořícím plamenem ve tvaru písmen ČSS. Těžko lze najít jiný spolek, jehož logo pochází od autora tolikrát minulým režimem zakazovaného, Káji Saudka.

Až do roku 1989 bylo velmi obtížné zpracovat celkový náhled na Český kras. Vyskytovala se zde řada vojenských, policejních a průmyslových areálů, kde nebyla možná žádná dokumentace. Ojedinělé práce na evidenci a dokumentaci jeskyní se v té tobě soustřeďovaly pouze na zpracování některých dílčích krasových skupin. Po roce 1989 se o souhrnný přehled jeskyní Českého krasu pokusil v roce 1994 O. Jäger, který ve svém soupisu uvádí 403 jeskyní. Tento soupis se stal základem jednotné evidence speleologických objektů (JESO), která je základní státem spravovanou databází jeskyní.

První skutečná a systematická evidence všech jeskyní Českého krasu byla publikována kolektivem autorů v roce 2003, jak jinak než ve sborníku Český kras, který každoročně vydává Muzeum Českého krasu v Berouně. Evidence uvádí 647 jeskyní s celkovou délkou 20 403 m a největší podíl na vzniku této databáze má berounský geolog Karel Žák. Databáze je každé dva roky ve stejném sborníku aktualizována podle nejnovějších výsledků speleologické činnosti – poslední aktualizace databáze z roku 2019 již uvádí 706 jeskyní s celkovou délkou 25 224 m. Nejdelší jeskyní Českého krasu jsou od svého objevu Koněpruské jeskyně (2 050 m), těsně následované nejvýznamnějšími objevy posledních třicetipěti let – jeskyně Na Javorce u Karlštejna (1 900 m) a jeskyní Ementál (1 884 m). Celá řada jeskyní jsou jen krátké, tak řečené blboďoury, které by jinde ani nestály za zmínku. Ale malý Český kras vyžaduje i malé jeskyně, navíc stará tradovaná českokrasová charakteristika praví, že „Jeskyně je takový podzemní prostor, do kterého zaleze jeskyňář a nekoukají mu ven nohy.“

Ale zkusme si představit ta čísla – každá jeskyně, to je mapa, tvořená většinou dvojicí mapérů, ale mohlo jich být i více, záleželo na velikosti objektu. Desetimetrová chodba s několika mapovacími body představovala zhruba 4 hodiny práce v terénu, k tomu ruční kreslení doma, pak kopírování. Pravda, dnešní moderní digitální technologie umožňují tuto činnost již značně urychlit a zefektivnit. Ale předtím, aby bylo co mapovat, bylo nutno lokalitu najít, vytvořit fotodokumentaci a v mnoha případech vytahat jeskynní sedimenty ven na světlo boží, zkrátka lokalitu objevit. Deset metrů, to je zhruba práce tří i více lidí po několik víkendů. Ale jsou zde lokality s desítkami metrů, pět jich již překročilo celkovou délku přes jeden kilometr. Některé lokality jsou výsledkem nasazení amatérů, jejich nadšení po nových objevech je srovnatelné snad jen se zámořskými plavbami v minulých stoletích. Snad ještě víc. Kterýpak významný objev v zámoří vznikal vleže či vkleče, s karbidkou či mizernou baterkou, s upraveným krumpáčem či polní lopatkou. Sedimenty opouštěly podzemí v kanystrech, starých pekáčích, kýblech, na vozících po kolejích vyrobených z ocelových trubek či profilů.

Poznání krasu rostlo a dále poroste – není významnější území pro poznání přírodní historie, než je právě kras. Zásadité sedimenty umožňují zachování pylových zrn, ulit, drobounkých kostí drobných zvířat. V profilech vchodů unikátní soubory usazenin, svědectví dávno minulých dob. Práce amatérských jeskyňářů, mnohdy dělníků se základním či učňovským vzděláním, středoškoláků z gymnázií a průmyslovek a vysokoškolských studentů byla následována výzkumy archeologů, paleobotaniků, malakozoologů. Archeologové S. Vencl, V. Matoušek, přírodovědci V. Ložek, I. Horáček a jiní by těžko mohli bádat, kdyby je amatérští jeskyňáři nepřivedli na místa výzkumů svými nálezy a objevy.

Objev vymražených krystalů v jeskyni Buml na katastru Tetína, unikátní svědectví o dobách ledových, zaujal i americkou NASA. Zpřesnění představ vývoji přírody pomáhá k modelování budoucích dějů v závislosti na přírodních podmínkách.

Výzkumy však budou pokračovat. Není zcela objasněna funkce krasových vyvěraček ve Sv. Janu pod Skalou, pod Tetínem, v Kodě a další – co skrývá podzemí, povede se někdy do detailu objasnit fungování a zdrojnice vývěrů?  Geologická stavba krasu dává tušit, že se zde skrývají ještě neobjevené jeskyně, jen určité indicie, ještě tajuplnější než v pevnosti Boyard, podněcují představivost.

V současné době je situace velmi vážná a poznání krasu stojí na důležité křižovatce. Nikdy v historii nepřišlo do tohoto území tolik lidí, jako v době koronavirové karantény. Hrozí, že nevědomí a nepoučení návštěvníci poškodí křehké svědectví minulých dob. Potkáte se s lidmi, kteří sledují práci jeskyňářů na lokalitě a pak pronesou podle nich moudrý dotaz: „To tady pátráte po nacistických pokladech?“

Potkáte s mládenci, kteří na otázku, jestli by nechtěli pomoci svou prací, odpovědí, že za 120 korun na hodinu. Netuší, že je málo amatérských činností, kde si účastník trénuje svoje technické, pracovní a odborné znalosti. Kde trénuje vytrvalost, tvrdošíjnost, odhodlání, překonávání překážek. To je za víc než hodinovou sazbu. Kolik lidí odešlo od jeskyní do soukromého podnikání, kolik aut s firemními reklamami se sjede na jeskyňářských akcích? Na souputnících Země ve sluneční soustavě jsou taky jeskyně. Jednou možná budou tvořit základ pro lidské kolonie, protože budou spolehlivými úkryty před kosmickým zářením, před planetárními větry. A tak se může stát, že jednou bude kdesi na kosmodromu čekat osádka, na rukávech národní vlajky a u některého z nich bude kromě státní vlajky také symbol okřídlené karbidky Káji Saudka s písmeny ČSS.

Každý může přispět k poznání. Stačí jen nahlédnou na stránky České speleologické společnosti nebo jednotlivých jeskyňářských skupin a zapojit se. Stačí vyměnit moře někde v Evropě či jinde za moře devonské, které nám šplouchá pod nohami. Každý může během krátké doby pozdravit svoji známou lilijici, podrbat trilobita na zádech, pohladit ulity hlavonožců nebo se proplazit kolem díry, z níž v devonském moři vykukovala muréna či jiná potvora devonského moře. A večer s odřenými koleny, bolavými zády, po pár pivech s kamarády (samozřejmě po skončení karantény) usínat s představou, co číhá za tou úžinou, kterou dneska zahlédl nad sedimenty, jen co by ruku natáhl…

Ladislav Pecka, R. Živor, ZO ČSS 1 -02 Tetín (původem z Tetína a Berouna)

Vzpomínka na Jiřího Sama Kaisera

Níže přinášíme Smrťákovu vzpomínku na našeho bývalého člena Jiřího Sama Kaisera, který nás bohužel nedávno opustil.

 

V průběhu let přišli desítky lidí, kteří se zapsali do historie skupiny. Objevili, vykopali, vykonali. A odešli. Rodiny, práce, kariéra. Politika, okolnosti. V druhé polovině osmdesátých let se objevil Sam. Samorost, Příbramák, uraňák, hráč na kytaru, vypravěč drsných historek a zpěvák neméně drsných písniček.

Vidím ho házet lopatou přes hlavu ve výkopu ke Komínu v Kavčím lomu-Montánce. „Takhle se to volové dělá na uranu.“ Vidím ho s vrtačkou Hilti při pokusu dostat se do komínu V Ponoru u Ještěrčího jezírka na Silické planině na posledním velkém táboře v roce 1989. Znovu spolu stojíme, čučíme do díry, odkryté buldozerem na dně Modrého lomu, 10.11.1989. Z díry, znovu objeveného vchodu Nové jeskyně, se valí v mrazivém ránu sloup páry, aniž tušíme, ohlašuje konec jedné éry. Netrvá dlouho a jeho bojový trabant se stane bojovým vozidlem pěchoty při závěrečných bojích s režimem.

Sam odešel ze skupiny, tak jako jiní, po převratu, splnit si své sny. Žil tvrdým, nepoddajným způsobem života, pro mnohé nepochopitelným. Dostal ho infarkt v 69 letech. Pokud existují věčná loviště, určitě se sejdeme. A zase uslyším ty hlášky: „je v něm dobroty jak v prdeli medu“. „A pak jsem se zvednul já a ňákej Šroub, vzali jsme stůl a šli jsme“ (to na výzvu VB – celý stůl půjdete s námi). „Na dotaz prokurátora, proč jsem napsal na důlní vozík: „Husák je pýča“ jsem odpověděl, že s měkkým „i“ by si toho nikdo nevšiml. A to mi přitížilo.“

Až se drobet zlepší časy, rád bych, abychom se sešli na boudě a zavzpomínali. Pokud je historie skupiny stavbou z příběhů, Sam do stavby patří. Je to hrubý kámen na nároží, je jedním z těch, co jsou na stavbě vidět. A tyhle řádky by ho měly připomenout.

Na Sama Kaisera vzpomněl náčelník Smrťák, 19.1.2021

Sam (vlevo) s Lenkou a Josefem Němcovými při otevírání Nové jeskyně na Damilu v roce 2003 (foto M. Majer)

Prosincový sumář

V měsíci prosince pokračovaly restrikce díky koronaviru a s nimi práce v malých skupinkách, s rodinnými příslušníky apod.

I proto jsme v měsíci prosinci zvládli:

šest kopacích akcí

pět mapovacích akcí

dvě fotografické akce

 

Občas je nám vytýkáno, že se na našich stránkách věnujeme málo ženám. Abychom tento dluh splatili, otiskujeme níže fotografii Markéty při mapování Mírovy jeskyně. Vlevo přihlíží Cimbálův loket.

Foto: J. Jakovenko

Listopadový sumář

měsíci listopadu pokračovaly restrikce díky koronaviru, a proto jsme se dále dělili na více pracovních skupin o skromném personálním obsazení (naštěstí pouze kvantitativně a ne kvalitativně).

V měsíci listopadu tedy:

proběhlo šest kopacích akcí

proběhla jedna mapovací akce

proběhla jedna fotografická akce

podařilo se znovu objevit jednu zasypanou a ztracenou jeskyni

proběhly dvě brigády na boudě, díky nimž máme krásně vyřezané křoví a suché stromy kolem boudy a nové parapety na boudě, které snad už neshoří