Únorový sumář

V měsíci únoru pokračovaly restrikce díky koronaviru a s nimi práce v malých skupinkách, s rodinnými příslušníky apod.

Přesto/i proto proběhlo:

Deset kopacích akcí

Tři povrchové akce s termokamerou, bohužel bez nějakých nadějných nálezů

Dvě fotoakce

Pro potěchu oka níže pestře zbarvený vchod do Bišilu na výstupu z termokamery.

Ocenění pro knihu Podzemní památky středních Čech

S radostí oznamujeme, že kniha Podzemní památky středních Čech, na které se spolu s Václavem Cílkem autorsky podíleli i naši členové Martin Majer a Lukáš Falteisek, získala prestižní mezinárodní Cenu Egona Ervína Kische.

Cena je udělována od r. 1992 českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu. Patronaci nad cenou drží Obec spisovatelů a Asociácia organizácií slovenských spisovateľov.

Gratulujeme.

Jak netopýři přetvářejí a vytvářejí jeskyně

Tedy ne že by se jednalo o nějakou převratnou novinku, ale pokud někdo nesleduje časopis EOS pravidelně, můžeme se mu zdát, že na ten článek narazí s pětiletým zpožděním, jako se to stalo mě (nemluvě o tom, že jsou lidé, kteří na něj nenarazí nikdy). O co jde? Vědci zjistili, že netopýři můžou významně promlouvat (samozřejmě obrazně) do vývoje jeskyní.

Těch našich pár netopýrů s jeskyněmi asi moc neudělá, ale pokud jsou jich stovky tisíc, jako v případě jeskyně Gomantong na Borneu, už se jejich působení projeví. Netopýři zde (a samozřejmě nejen zde) ovlivňují jeskyni dvěma způsoby. Kromě toho, že stropy jeskyně pokrývají tato obrovská kvanta jedinců, zemi pod nimi pokrývá až 12 m mocná vrstva guana. Guano tvoří ideální podmínky pro bohatý ekosystém s desetitisíci stonožek, švábů a dalšího hmyzu. Ti guáno rozkládají za vzniku kyseliny dusičné a fosforečné, které postupně erodují skalní stěny.

Druhým a možná ještě významnějším činitelem je dech netopýrů. Netopýři vydechují teplý vzduch obohacený CO2, který stoupá, naráží na strop a stěny, kde se ochladí a kondenzuje. Reakcí s vodou se vytváří kyselina uhličitá, která eroduje vápenec.

Oba pochody jsou celkem intuitivní a nepřekvapivé. Vědci se ale poprvé snažili je kvantifikovat a vyšlo jim, že na místech, kde se vyskytuje opravdu vysoká hustota netopýrů (bez bližší specifikace, co to obnáší) se může jeskyně takto rozšířit až o 1 m za 30 000 let.

Odkaz na originál článku i s pěknými videi je zde:

https://eos.org/articles/how-bat-breath-and-guano-can-change-the-shapes-of-caves

 

Mezinárodní rok jeskyní a náš příspěvek k němu

Rok 2021 je mezinárodním rokem jeskyní a krasu. Níže příspěvek, který k němu vytvořil Smrťák a laskavě doplnil a dotvořil Roman.

Na obecních vývěskách na Tetíně, a zřejmě i na jiných místech u nás, turisty i domácí zaujaly letáčky s výše uvedeným nadpisem. Akce vyhlášená Mezinárodní speleologickou unií pro rok 2021 je zajímavou možností, jak běžnou veřejnost seznámit s problematikou krasových území.

Největší a nejznámější krasovou oblastí v ČR je kras Moravský, se svými jeskyněmi, podzemními toky a Macochou, s unikátními paleontologickými nálezy, s bohatou, skoro 300 let trvající, historií výzkumu. Během těch let by se v okolí Moravského krasu, ve vesnicích a městech blízkých krasu našly celé dynastie badatelů, zapálených krasových amatérů či odborníků na určitou problematiku vývoje a poznání krasového fenoménu. Zde se bavíme o brněnské aglomeraci, o školách, klubech, továrnách, které podporovaly výzkum po více než stovku let.

My se však budeme mluvit o krasu Českém, tady u nás. Aglomerace pražská, to je Praha, Beroun, Kladno, Příbram, čítá zhruba 2 miliony lidí, z nichž značná část vyráží o víkendech pěšky, na kole, autem, za keškami, stanovat nebo spát pod širákem do území, nazvaného bezmála před sto lety krasovým badatelem Jaroslavem Petrbokem Českým krasem.

V Technické matici české z pera stavebního inženýra Alberta Vojtěcha Velflíka (vycházela mezi lety 1911 – 1917) byl uveden takovýto odsudek: „Vápencová pahorkatina mezi Prahou a Berounem není krasem, neboť jsou zde známy jen tři jeskyně – Prokopská v Prokopském údolí u Prahy, Barrandova u Srbska a Turské maštale u Tetína.“

Tato slova byla napsána zakrátko poté, kdy do tohoto území přišel Toni Hoenig, rakouský student ze Štýrského Hradce, studující na stavební fakultě německé university v Praze. Byl prvním amatérským jeskyňářem, který u nás začal se základy poznání – mapování krasových jevů. To bylo v roce 1909.

Doba po první světové válce přinesla rozmach lomové činnosti v souvislosti s vývojem trhavin během války, přivedla do Čech vojáky z front ve slovinském Krasu a postupně se rozvíjelo poznání krasového fenoménu.  Rozmach trampingu a horolezectví přivedl do krasu další zvědavce. Krutý zábor Sudet uzavřel pražským horolezcům pískovcová města, a tak začaly růst lezecké cesty v Srbsku, Sv. Janu pod Skalou. Krátce po skončení druhé světové války geolog a krasový badatel Vladimír Homola ve své souborné práci popsal celkem 120 jeskyní Českého krasu a provedl tak první soupis jeskyní této oblasti, rozdělených po stránce vývojové, geologické a geografické do 22 dílčích krasových skupin, které již byly velmi blízké dnešnímu členění Českého krasu.

Začátek padesátých let dal bádání nový impuls v podobě objevu Koněpruských jeskyní na Zlatém koni a zároveň se zde vytvořilo unikátní společenství lidí, kteří se začali výzkumem zabývat – skauti ze zakázaného Skauta, přírodovědci, studenti geologie.

V šedesátých letech vznikla první organizace ochránců přírody TIS a s ní i její Krasová sekce, která do Českého krasu přivádí další zájemce, zejména z řad mladých amatérů. Během tzv. normalizace dochází k dalšímu zvratu – v Praze zahnízdí Husák. V reakci na tuto dobu vzniká spontánní heslo: „Až bude nejhůř, zalezeme do děr!“ Přicházejí tak další zájemci o kras – znovu zakázaní Skauti, trampové, lidé se zájmem o důlní podzemí, staré bunkry a opuštěné vojenské objekty. Koncem sedmdesátých let pak je režim, mimo jiné i pod tlakem ze zahraničí, donucen povolit založení České speleologické společnosti, první celonárodní organizace sdružující zájemce o speleologii. Společnost dostává do znaku okřídlenou karbidku s hořícím plamenem ve tvaru písmen ČSS. Těžko lze najít jiný spolek, jehož logo pochází od autora tolikrát minulým režimem zakazovaného, Káji Saudka.

Až do roku 1989 bylo velmi obtížné zpracovat celkový náhled na Český kras. Vyskytovala se zde řada vojenských, policejních a průmyslových areálů, kde nebyla možná žádná dokumentace. Ojedinělé práce na evidenci a dokumentaci jeskyní se v té tobě soustřeďovaly pouze na zpracování některých dílčích krasových skupin. Po roce 1989 se o souhrnný přehled jeskyní Českého krasu pokusil v roce 1994 O. Jäger, který ve svém soupisu uvádí 403 jeskyní. Tento soupis se stal základem jednotné evidence speleologických objektů (JESO), která je základní státem spravovanou databází jeskyní.

První skutečná a systematická evidence všech jeskyní Českého krasu byla publikována kolektivem autorů v roce 2003, jak jinak než ve sborníku Český kras, který každoročně vydává Muzeum Českého krasu v Berouně. Evidence uvádí 647 jeskyní s celkovou délkou 20 403 m a největší podíl na vzniku této databáze má berounský geolog Karel Žák. Databáze je každé dva roky ve stejném sborníku aktualizována podle nejnovějších výsledků speleologické činnosti – poslední aktualizace databáze z roku 2019 již uvádí 706 jeskyní s celkovou délkou 25 224 m. Nejdelší jeskyní Českého krasu jsou od svého objevu Koněpruské jeskyně (2 050 m), těsně následované nejvýznamnějšími objevy posledních třicetipěti let – jeskyně Na Javorce u Karlštejna (1 900 m) a jeskyní Ementál (1 884 m). Celá řada jeskyní jsou jen krátké, tak řečené blboďoury, které by jinde ani nestály za zmínku. Ale malý Český kras vyžaduje i malé jeskyně, navíc stará tradovaná českokrasová charakteristika praví, že „Jeskyně je takový podzemní prostor, do kterého zaleze jeskyňář a nekoukají mu ven nohy.“

Ale zkusme si představit ta čísla – každá jeskyně, to je mapa, tvořená většinou dvojicí mapérů, ale mohlo jich být i více, záleželo na velikosti objektu. Desetimetrová chodba s několika mapovacími body představovala zhruba 4 hodiny práce v terénu, k tomu ruční kreslení doma, pak kopírování. Pravda, dnešní moderní digitální technologie umožňují tuto činnost již značně urychlit a zefektivnit. Ale předtím, aby bylo co mapovat, bylo nutno lokalitu najít, vytvořit fotodokumentaci a v mnoha případech vytahat jeskynní sedimenty ven na světlo boží, zkrátka lokalitu objevit. Deset metrů, to je zhruba práce tří i více lidí po několik víkendů. Ale jsou zde lokality s desítkami metrů, pět jich již překročilo celkovou délku přes jeden kilometr. Některé lokality jsou výsledkem nasazení amatérů, jejich nadšení po nových objevech je srovnatelné snad jen se zámořskými plavbami v minulých stoletích. Snad ještě víc. Kterýpak významný objev v zámoří vznikal vleže či vkleče, s karbidkou či mizernou baterkou, s upraveným krumpáčem či polní lopatkou. Sedimenty opouštěly podzemí v kanystrech, starých pekáčích, kýblech, na vozících po kolejích vyrobených z ocelových trubek či profilů.

Poznání krasu rostlo a dále poroste – není významnější území pro poznání přírodní historie, než je právě kras. Zásadité sedimenty umožňují zachování pylových zrn, ulit, drobounkých kostí drobných zvířat. V profilech vchodů unikátní soubory usazenin, svědectví dávno minulých dob. Práce amatérských jeskyňářů, mnohdy dělníků se základním či učňovským vzděláním, středoškoláků z gymnázií a průmyslovek a vysokoškolských studentů byla následována výzkumy archeologů, paleobotaniků, malakozoologů. Archeologové S. Vencl, V. Matoušek, přírodovědci V. Ložek, I. Horáček a jiní by těžko mohli bádat, kdyby je amatérští jeskyňáři nepřivedli na místa výzkumů svými nálezy a objevy.

Objev vymražených krystalů v jeskyni Buml na katastru Tetína, unikátní svědectví o dobách ledových, zaujal i americkou NASA. Zpřesnění představ vývoji přírody pomáhá k modelování budoucích dějů v závislosti na přírodních podmínkách.

Výzkumy však budou pokračovat. Není zcela objasněna funkce krasových vyvěraček ve Sv. Janu pod Skalou, pod Tetínem, v Kodě a další – co skrývá podzemí, povede se někdy do detailu objasnit fungování a zdrojnice vývěrů?  Geologická stavba krasu dává tušit, že se zde skrývají ještě neobjevené jeskyně, jen určité indicie, ještě tajuplnější než v pevnosti Boyard, podněcují představivost.

V současné době je situace velmi vážná a poznání krasu stojí na důležité křižovatce. Nikdy v historii nepřišlo do tohoto území tolik lidí, jako v době koronavirové karantény. Hrozí, že nevědomí a nepoučení návštěvníci poškodí křehké svědectví minulých dob. Potkáte se s lidmi, kteří sledují práci jeskyňářů na lokalitě a pak pronesou podle nich moudrý dotaz: „To tady pátráte po nacistických pokladech?“

Potkáte s mládenci, kteří na otázku, jestli by nechtěli pomoci svou prací, odpovědí, že za 120 korun na hodinu. Netuší, že je málo amatérských činností, kde si účastník trénuje svoje technické, pracovní a odborné znalosti. Kde trénuje vytrvalost, tvrdošíjnost, odhodlání, překonávání překážek. To je za víc než hodinovou sazbu. Kolik lidí odešlo od jeskyní do soukromého podnikání, kolik aut s firemními reklamami se sjede na jeskyňářských akcích? Na souputnících Země ve sluneční soustavě jsou taky jeskyně. Jednou možná budou tvořit základ pro lidské kolonie, protože budou spolehlivými úkryty před kosmickým zářením, před planetárními větry. A tak se může stát, že jednou bude kdesi na kosmodromu čekat osádka, na rukávech národní vlajky a u některého z nich bude kromě státní vlajky také symbol okřídlené karbidky Káji Saudka s písmeny ČSS.

Každý může přispět k poznání. Stačí jen nahlédnou na stránky České speleologické společnosti nebo jednotlivých jeskyňářských skupin a zapojit se. Stačí vyměnit moře někde v Evropě či jinde za moře devonské, které nám šplouchá pod nohami. Každý může během krátké doby pozdravit svoji známou lilijici, podrbat trilobita na zádech, pohladit ulity hlavonožců nebo se proplazit kolem díry, z níž v devonském moři vykukovala muréna či jiná potvora devonského moře. A večer s odřenými koleny, bolavými zády, po pár pivech s kamarády (samozřejmě po skončení karantény) usínat s představou, co číhá za tou úžinou, kterou dneska zahlédl nad sedimenty, jen co by ruku natáhl…

Ladislav Pecka, R. Živor, ZO ČSS 1 -02 Tetín (původem z Tetína a Berouna)

Vzpomínka na Jiřího Sama Kaisera

Níže přinášíme Smrťákovu vzpomínku na našeho bývalého člena Jiřího Sama Kaisera, který nás bohužel nedávno opustil.

 

V průběhu let přišli desítky lidí, kteří se zapsali do historie skupiny. Objevili, vykopali, vykonali. A odešli. Rodiny, práce, kariéra. Politika, okolnosti. V druhé polovině osmdesátých let se objevil Sam. Samorost, Příbramák, uraňák, hráč na kytaru, vypravěč drsných historek a zpěvák neméně drsných písniček.

Vidím ho házet lopatou přes hlavu ve výkopu ke Komínu v Kavčím lomu-Montánce. „Takhle se to volové dělá na uranu.“ Vidím ho s vrtačkou Hilti při pokusu dostat se do komínu V Ponoru u Ještěrčího jezírka na Silické planině na posledním velkém táboře v roce 1989. Znovu spolu stojíme, čučíme do díry, odkryté buldozerem na dně Modrého lomu, 10.11.1989. Z díry, znovu objeveného vchodu Nové jeskyně, se valí v mrazivém ránu sloup páry, aniž tušíme, ohlašuje konec jedné éry. Netrvá dlouho a jeho bojový trabant se stane bojovým vozidlem pěchoty při závěrečných bojích s režimem.

Sam odešel ze skupiny, tak jako jiní, po převratu, splnit si své sny. Žil tvrdým, nepoddajným způsobem života, pro mnohé nepochopitelným. Dostal ho infarkt v 69 letech. Pokud existují věčná loviště, určitě se sejdeme. A zase uslyším ty hlášky: „je v něm dobroty jak v prdeli medu“. „A pak jsem se zvednul já a ňákej Šroub, vzali jsme stůl a šli jsme“ (to na výzvu VB – celý stůl půjdete s námi). „Na dotaz prokurátora, proč jsem napsal na důlní vozík: „Husák je pýča“ jsem odpověděl, že s měkkým „i“ by si toho nikdo nevšiml. A to mi přitížilo.“

Až se drobet zlepší časy, rád bych, abychom se sešli na boudě a zavzpomínali. Pokud je historie skupiny stavbou z příběhů, Sam do stavby patří. Je to hrubý kámen na nároží, je jedním z těch, co jsou na stavbě vidět. A tyhle řádky by ho měly připomenout.

Na Sama Kaisera vzpomněl náčelník Smrťák, 19.1.2021

Sam (vlevo) s Lenkou a Josefem Němcovými při otevírání Nové jeskyně na Damilu v roce 2003 (foto M. Majer)

Prosincový sumář

V měsíci prosince pokračovaly restrikce díky koronaviru a s nimi práce v malých skupinkách, s rodinnými příslušníky apod.

I proto jsme v měsíci prosinci zvládli:

šest kopacích akcí

pět mapovacích akcí

dvě fotografické akce

 

Občas je nám vytýkáno, že se na našich stránkách věnujeme málo ženám. Abychom tento dluh splatili, otiskujeme níže fotografii Markéty při mapování Mírovy jeskyně. Vlevo přihlíží Cimbálův loket.

Foto: J. Jakovenko

Listopadový sumář

měsíci listopadu pokračovaly restrikce díky koronaviru, a proto jsme se dále dělili na více pracovních skupin o skromném personálním obsazení (naštěstí pouze kvantitativně a ne kvalitativně).

V měsíci listopadu tedy:

proběhlo šest kopacích akcí

proběhla jedna mapovací akce

proběhla jedna fotografická akce

podařilo se znovu objevit jednu zasypanou a ztracenou jeskyni

proběhly dvě brigády na boudě, díky nimž máme krásně vyřezané křoví a suché stromy kolem boudy a nové parapety na boudě, které snad už neshoří

Říjnový sumář

v měsíci říjnu proběhly:

o první říjnovém víkendu brigáda na boudě o účasti pěti pracovních sil. Bouda se nově honosí novým oplechováním komína, renovovaným nápisem, žebříkem na palandu a běloskvoucí čistotou.

sedm pracovních akcí na našich lokalitách. Vzhledem k tomu, že se jich beztak většinou neúčastní více než dva lidé, nebyl koncem měsíce ani problém s dodržováním vládních nařízení.

foto: M. Jakovenko

 

Odešel Petr Kohout, řečený Hůťa

16.2. 1952 – 27.6. 2020

Jak už jsme dříve uvedli, na konci června zemřel jeden z objevitelů Martiny Petr Kohout. Níže přinášíme několik vzpomínek od Smrťáka:

Ještě před koronavirem jsme se s Martinem Majerem domlouvali, že vyrazíme pokecat s objevitelem jeskyně Martina, Petrem Kohoutem Hůťou. Už k tomu nedojde. Petr zemřel v sanatoriu na Pleši, diagnóza rakovina. Průběh nemoci byl rychlý, strávil tam dva měsíce.

Je těžké vzpomenout na někoho, jako byl on. Když on začínal s jeskyněmi, já u toho nebyl. V paměti uvízl kolohnát, spolustudent páté třídy základky na Tetíně. Jenomže na rozdíl od nás si ročník 1952 po skončení studia šel rovnou pro občanku. Neměl to v životě lehké – divná rodina v divné době. Aby pomohl rodině finančně, houbařil po Kodě, znal všechna zákoutí Kody a všímal si detailů v přírodě. Tenhle zájem ho svedl dohromady začátkem sedmdesátých let s Pepou Plotem-Bidlem. Byl jedním z první čtveřice tetínských jeskyňářů.

Velice brzy začala jeho všímavost nést výsledky. A tím nejdůležitějším výsledkem byl objev jeskyně Martina v Kodě. Jak posoudit a ocenit člověka, absolventa pětitřídky na Tetíně za to, že našel tak cennou lokalitu. Asi těžko najdeme v české speleologii podobný příběh. Ale ten pokračuje archeologickými lokalitami na Kodě, jeskyní Ve stráni. Dva velcí archeologové pracovali na lokalitách , nalezených Petrem. Ctihodný doktor Vencl, objevitel stanice lovců na Šanově koutě, kopal Martinu.

Tehdy začínající Václav Matoušek kopal v jeskyni Ve stráni. Na obou lokalitách jsme se učili, jak je důležité zkoumat jeskynní sedimenty ve své komplexnosti. Nevím, zda doktor Vencl znal Petrovo vzdělání. Ale důsledně ho oslovoval: „Pane Hůťa“. Když se mu povedlo hodit Petrovi na hlavu prázdný kbelík v sondě před Martinou, zaznělo: „ Pane Hůťa, nebolelo to ?“ Petr odvětil, že se nic nestalo, pak zalezl pod převis a vyl jak šakal, což už doktor Vencl neslyšel .

Objev Martiny přivedl do skupiny nové zájemce, řadu studentů středních a následně vysokých škol. Petr cítil hendikep vzdělání, snažil se mluvit spisovně, vznikaly z toho zajímavé novotvary. Účastnil se i expedic do země zaslíbené- Slovenského krasu. Kopal s námi v Propástce, Portálovce, Terasovce, v sondě pod Tetínskou chodbou.

Stavěl s námi základnu na Damilu. Zde se přihodila zajímavá věc. Jedné noci neznámý pachatel odšrouboval mříže na prodejně v Tetíně a prodejnu vykradl. Krátce předtím nám Místní národní výbor ( MNV) věnoval částku 5 000 Kč na vybavení (1979?), a tak se nakoupilo vybavení,  zčásti potřebné nářadí. Pečlivý Bidlo udělal držáky na vercajk a tak se stalo, že po krádeži se souzi z Veřejné bezpečnosti šli podívat, jestli tu prodejnu náhodou nevykradli ti divní chasníci ze boudy na Damilu. Koukali dost divně po jeskyňářském nepořádku, ale jeden nadmíru bystrý příslušník si všiml, že na držáku klíčů schází klíč devatenáctka. Na dotaz, kde je, dostal informaci, že si ho domů půjčil Petr. Na to konto provedli příslušníci několik prohlídek v kotelně ve Hlinkách, kde Petr pracoval, i u nich doma. Sice bylo jasné, vzhledem k řetězu vloupaček po celém okrese, že pachatelé musí být mobilní – Petr neměl řidičák.

A propos, ty šťáry na boudě byly celkem tři. Po jedné ze zábav hlásil bodrý spoluobčan, že mu vykradli zaparkované auto, a tak to autorádio, magnetofon, televizi a další krámy asi tak na náklaďák přišli příslušníci VB hledat na boudu. Poslední šťára byla vážnější. V červnu 1989 po zatčení J. Němce šťáru dělala STB. Zde si musím stěžovat na neznámého soudruha, nechtělo se mu hrabat ve špinavých hadrech, a tak nenašel odpalovací strojek. Ksakru, mohli z nás být na poslední chvíli političtí vězni. Ale kde se dá tohle reklamovat ? U předsedy vlády?

Co napsat na závěr. Každého z nás ovlivňuje rodina, vzdělání, práce, setkání se zajímavými lidmi. To, že tohle píšu na web jeskyňářské skupiny, je i Hůťova práce. Díky, Petře.

Za všechny Petrovy kamarády poděkování jeho družce, paní M. Eliáškové z Berouna, prožila s Petrem 36 let, víc než polovinu jeho života, a byla při něm v posledních chvílích.

L. Pecka,  6.7. 2020

Jak si udělat správný proutek

I v naší skupině probíhají bouřlivé diskuze na téma, jak úspěšné je používání proutku při hledání jeskyní. Kromě lidí umírněných najdeme na obou stranách i velmi radikální zastánce té správné pravdy. Já osobně jsem byl dlouho nestranný, ale slavný etnolog L. G. Frazer mě přesvědčil, že proutek může opravdu fungovat a přinášet překvapivě přesné výsledky. Nesmí se ale používat jakýkoliv proutek. A jak si tedy opatřit ten pravý?

Říká se, že když si chcete kouzelný proutek opatřit, musíte jít k lísce v noci o letním slunovratu, musíte jít pozpátku, a když ke keři dojdete, musíte si potichu prostrčit ruku mezi nohama a uříznout vidlicově rozvětvený prut; tento prut bude kouzelnou hůlkou a ta bude poklady ukryté pod zemí nacházet. Jestliže máte o kvalitě hůlky nějaké pochyby, musíte ji držet ve vodě a ta v případě, že máte hůlku správnou, začne kvičet jako prase, máte-li však nesprávnou, zůstane potichu.

Věřím, že tento podrobný návod dobře poslouží všem začínajícím proutkařům.