Ocenění pro knihu Podzemní památky středních Čech

S radostí oznamujeme, že kniha Podzemní památky středních Čech, na které se spolu s Václavem Cílkem autorsky podíleli i naši členové Martin Majer a Lukáš Falteisek, získala prestižní mezinárodní Cenu Egona Ervína Kische.

Cena je udělována od r. 1992 českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu. Patronaci nad cenou drží Obec spisovatelů a Asociácia organizácií slovenských spisovateľov.

Gratulujeme.

Lednový sumář

V měsíci lednu pokračovaly restrikce díky koronaviru a s nimi práce v malých skupinkách, s rodinnými příslušníky apod.

I přesto jsme v měsíci prosinci zvládli:

Sedm kopacích akcí

Jednu geodetickou akci na zaměření vchodů některých jeskyní v 18. oblasti

Tři mapovací akce

Jednu fotografickou akci

 

Níže Uzlova fotografie něčeho, co jevilo jako náznak objevu. Jak to dopadlo, se dozvíte v únorovém přehledu.

Jak netopýři přetvářejí a vytvářejí jeskyně

Tedy ne že by se jednalo o nějakou převratnou novinku, ale pokud někdo nesleduje časopis EOS pravidelně, můžeme se mu zdát, že na ten článek narazí s pětiletým zpožděním, jako se to stalo mě (nemluvě o tom, že jsou lidé, kteří na něj nenarazí nikdy). O co jde? Vědci zjistili, že netopýři můžou významně promlouvat (samozřejmě obrazně) do vývoje jeskyní.

Těch našich pár netopýrů s jeskyněmi asi moc neudělá, ale pokud jsou jich stovky tisíc, jako v případě jeskyně Gomantong na Borneu, už se jejich působení projeví. Netopýři zde (a samozřejmě nejen zde) ovlivňují jeskyni dvěma způsoby. Kromě toho, že stropy jeskyně pokrývají tato obrovská kvanta jedinců, zemi pod nimi pokrývá až 12 m mocná vrstva guana. Guano tvoří ideální podmínky pro bohatý ekosystém s desetitisíci stonožek, švábů a dalšího hmyzu. Ti guáno rozkládají za vzniku kyseliny dusičné a fosforečné, které postupně erodují skalní stěny.

Druhým a možná ještě významnějším činitelem je dech netopýrů. Netopýři vydechují teplý vzduch obohacený CO2, který stoupá, naráží na strop a stěny, kde se ochladí a kondenzuje. Reakcí s vodou se vytváří kyselina uhličitá, která eroduje vápenec.

Oba pochody jsou celkem intuitivní a nepřekvapivé. Vědci se ale poprvé snažili je kvantifikovat a vyšlo jim, že na místech, kde se vyskytuje opravdu vysoká hustota netopýrů (bez bližší specifikace, co to obnáší) se může jeskyně takto rozšířit až o 1 m za 30 000 let.

Odkaz na originál článku i s pěknými videi je zde:

https://eos.org/articles/how-bat-breath-and-guano-can-change-the-shapes-of-caves

 

Mezinárodní rok jeskyní a náš příspěvek k němu

Rok 2021 je mezinárodním rokem jeskyní a krasu. Níže příspěvek, který k němu vytvořil Smrťák a laskavě doplnil a dotvořil Roman.

Na obecních vývěskách na Tetíně, a zřejmě i na jiných místech u nás, turisty i domácí zaujaly letáčky s výše uvedeným nadpisem. Akce vyhlášená Mezinárodní speleologickou unií pro rok 2021 je zajímavou možností, jak běžnou veřejnost seznámit s problematikou krasových území.

Největší a nejznámější krasovou oblastí v ČR je kras Moravský, se svými jeskyněmi, podzemními toky a Macochou, s unikátními paleontologickými nálezy, s bohatou, skoro 300 let trvající, historií výzkumu. Během těch let by se v okolí Moravského krasu, ve vesnicích a městech blízkých krasu našly celé dynastie badatelů, zapálených krasových amatérů či odborníků na určitou problematiku vývoje a poznání krasového fenoménu. Zde se bavíme o brněnské aglomeraci, o školách, klubech, továrnách, které podporovaly výzkum po více než stovku let.

My se však budeme mluvit o krasu Českém, tady u nás. Aglomerace pražská, to je Praha, Beroun, Kladno, Příbram, čítá zhruba 2 miliony lidí, z nichž značná část vyráží o víkendech pěšky, na kole, autem, za keškami, stanovat nebo spát pod širákem do území, nazvaného bezmála před sto lety krasovým badatelem Jaroslavem Petrbokem Českým krasem.

V Technické matici české z pera stavebního inženýra Alberta Vojtěcha Velflíka (vycházela mezi lety 1911 – 1917) byl uveden takovýto odsudek: „Vápencová pahorkatina mezi Prahou a Berounem není krasem, neboť jsou zde známy jen tři jeskyně – Prokopská v Prokopském údolí u Prahy, Barrandova u Srbska a Turské maštale u Tetína.“

Tato slova byla napsána zakrátko poté, kdy do tohoto území přišel Toni Hoenig, rakouský student ze Štýrského Hradce, studující na stavební fakultě německé university v Praze. Byl prvním amatérským jeskyňářem, který u nás začal se základy poznání – mapování krasových jevů. To bylo v roce 1909.

Doba po první světové válce přinesla rozmach lomové činnosti v souvislosti s vývojem trhavin během války, přivedla do Čech vojáky z front ve slovinském Krasu a postupně se rozvíjelo poznání krasového fenoménu.  Rozmach trampingu a horolezectví přivedl do krasu další zvědavce. Krutý zábor Sudet uzavřel pražským horolezcům pískovcová města, a tak začaly růst lezecké cesty v Srbsku, Sv. Janu pod Skalou. Krátce po skončení druhé světové války geolog a krasový badatel Vladimír Homola ve své souborné práci popsal celkem 120 jeskyní Českého krasu a provedl tak první soupis jeskyní této oblasti, rozdělených po stránce vývojové, geologické a geografické do 22 dílčích krasových skupin, které již byly velmi blízké dnešnímu členění Českého krasu.

Začátek padesátých let dal bádání nový impuls v podobě objevu Koněpruských jeskyní na Zlatém koni a zároveň se zde vytvořilo unikátní společenství lidí, kteří se začali výzkumem zabývat – skauti ze zakázaného Skauta, přírodovědci, studenti geologie.

V šedesátých letech vznikla první organizace ochránců přírody TIS a s ní i její Krasová sekce, která do Českého krasu přivádí další zájemce, zejména z řad mladých amatérů. Během tzv. normalizace dochází k dalšímu zvratu – v Praze zahnízdí Husák. V reakci na tuto dobu vzniká spontánní heslo: „Až bude nejhůř, zalezeme do děr!“ Přicházejí tak další zájemci o kras – znovu zakázaní Skauti, trampové, lidé se zájmem o důlní podzemí, staré bunkry a opuštěné vojenské objekty. Koncem sedmdesátých let pak je režim, mimo jiné i pod tlakem ze zahraničí, donucen povolit založení České speleologické společnosti, první celonárodní organizace sdružující zájemce o speleologii. Společnost dostává do znaku okřídlenou karbidku s hořícím plamenem ve tvaru písmen ČSS. Těžko lze najít jiný spolek, jehož logo pochází od autora tolikrát minulým režimem zakazovaného, Káji Saudka.

Až do roku 1989 bylo velmi obtížné zpracovat celkový náhled na Český kras. Vyskytovala se zde řada vojenských, policejních a průmyslových areálů, kde nebyla možná žádná dokumentace. Ojedinělé práce na evidenci a dokumentaci jeskyní se v té tobě soustřeďovaly pouze na zpracování některých dílčích krasových skupin. Po roce 1989 se o souhrnný přehled jeskyní Českého krasu pokusil v roce 1994 O. Jäger, který ve svém soupisu uvádí 403 jeskyní. Tento soupis se stal základem jednotné evidence speleologických objektů (JESO), která je základní státem spravovanou databází jeskyní.

První skutečná a systematická evidence všech jeskyní Českého krasu byla publikována kolektivem autorů v roce 2003, jak jinak než ve sborníku Český kras, který každoročně vydává Muzeum Českého krasu v Berouně. Evidence uvádí 647 jeskyní s celkovou délkou 20 403 m a největší podíl na vzniku této databáze má berounský geolog Karel Žák. Databáze je každé dva roky ve stejném sborníku aktualizována podle nejnovějších výsledků speleologické činnosti – poslední aktualizace databáze z roku 2019 již uvádí 706 jeskyní s celkovou délkou 25 224 m. Nejdelší jeskyní Českého krasu jsou od svého objevu Koněpruské jeskyně (2 050 m), těsně následované nejvýznamnějšími objevy posledních třicetipěti let – jeskyně Na Javorce u Karlštejna (1 900 m) a jeskyní Ementál (1 884 m). Celá řada jeskyní jsou jen krátké, tak řečené blboďoury, které by jinde ani nestály za zmínku. Ale malý Český kras vyžaduje i malé jeskyně, navíc stará tradovaná českokrasová charakteristika praví, že „Jeskyně je takový podzemní prostor, do kterého zaleze jeskyňář a nekoukají mu ven nohy.“

Ale zkusme si představit ta čísla – každá jeskyně, to je mapa, tvořená většinou dvojicí mapérů, ale mohlo jich být i více, záleželo na velikosti objektu. Desetimetrová chodba s několika mapovacími body představovala zhruba 4 hodiny práce v terénu, k tomu ruční kreslení doma, pak kopírování. Pravda, dnešní moderní digitální technologie umožňují tuto činnost již značně urychlit a zefektivnit. Ale předtím, aby bylo co mapovat, bylo nutno lokalitu najít, vytvořit fotodokumentaci a v mnoha případech vytahat jeskynní sedimenty ven na světlo boží, zkrátka lokalitu objevit. Deset metrů, to je zhruba práce tří i více lidí po několik víkendů. Ale jsou zde lokality s desítkami metrů, pět jich již překročilo celkovou délku přes jeden kilometr. Některé lokality jsou výsledkem nasazení amatérů, jejich nadšení po nových objevech je srovnatelné snad jen se zámořskými plavbami v minulých stoletích. Snad ještě víc. Kterýpak významný objev v zámoří vznikal vleže či vkleče, s karbidkou či mizernou baterkou, s upraveným krumpáčem či polní lopatkou. Sedimenty opouštěly podzemí v kanystrech, starých pekáčích, kýblech, na vozících po kolejích vyrobených z ocelových trubek či profilů.

Poznání krasu rostlo a dále poroste – není významnější území pro poznání přírodní historie, než je právě kras. Zásadité sedimenty umožňují zachování pylových zrn, ulit, drobounkých kostí drobných zvířat. V profilech vchodů unikátní soubory usazenin, svědectví dávno minulých dob. Práce amatérských jeskyňářů, mnohdy dělníků se základním či učňovským vzděláním, středoškoláků z gymnázií a průmyslovek a vysokoškolských studentů byla následována výzkumy archeologů, paleobotaniků, malakozoologů. Archeologové S. Vencl, V. Matoušek, přírodovědci V. Ložek, I. Horáček a jiní by těžko mohli bádat, kdyby je amatérští jeskyňáři nepřivedli na místa výzkumů svými nálezy a objevy.

Objev vymražených krystalů v jeskyni Buml na katastru Tetína, unikátní svědectví o dobách ledových, zaujal i americkou NASA. Zpřesnění představ vývoji přírody pomáhá k modelování budoucích dějů v závislosti na přírodních podmínkách.

Výzkumy však budou pokračovat. Není zcela objasněna funkce krasových vyvěraček ve Sv. Janu pod Skalou, pod Tetínem, v Kodě a další – co skrývá podzemí, povede se někdy do detailu objasnit fungování a zdrojnice vývěrů?  Geologická stavba krasu dává tušit, že se zde skrývají ještě neobjevené jeskyně, jen určité indicie, ještě tajuplnější než v pevnosti Boyard, podněcují představivost.

V současné době je situace velmi vážná a poznání krasu stojí na důležité křižovatce. Nikdy v historii nepřišlo do tohoto území tolik lidí, jako v době koronavirové karantény. Hrozí, že nevědomí a nepoučení návštěvníci poškodí křehké svědectví minulých dob. Potkáte se s lidmi, kteří sledují práci jeskyňářů na lokalitě a pak pronesou podle nich moudrý dotaz: „To tady pátráte po nacistických pokladech?“

Potkáte s mládenci, kteří na otázku, jestli by nechtěli pomoci svou prací, odpovědí, že za 120 korun na hodinu. Netuší, že je málo amatérských činností, kde si účastník trénuje svoje technické, pracovní a odborné znalosti. Kde trénuje vytrvalost, tvrdošíjnost, odhodlání, překonávání překážek. To je za víc než hodinovou sazbu. Kolik lidí odešlo od jeskyní do soukromého podnikání, kolik aut s firemními reklamami se sjede na jeskyňářských akcích? Na souputnících Země ve sluneční soustavě jsou taky jeskyně. Jednou možná budou tvořit základ pro lidské kolonie, protože budou spolehlivými úkryty před kosmickým zářením, před planetárními větry. A tak se může stát, že jednou bude kdesi na kosmodromu čekat osádka, na rukávech národní vlajky a u některého z nich bude kromě státní vlajky také symbol okřídlené karbidky Káji Saudka s písmeny ČSS.

Každý může přispět k poznání. Stačí jen nahlédnou na stránky České speleologické společnosti nebo jednotlivých jeskyňářských skupin a zapojit se. Stačí vyměnit moře někde v Evropě či jinde za moře devonské, které nám šplouchá pod nohami. Každý může během krátké doby pozdravit svoji známou lilijici, podrbat trilobita na zádech, pohladit ulity hlavonožců nebo se proplazit kolem díry, z níž v devonském moři vykukovala muréna či jiná potvora devonského moře. A večer s odřenými koleny, bolavými zády, po pár pivech s kamarády (samozřejmě po skončení karantény) usínat s představou, co číhá za tou úžinou, kterou dneska zahlédl nad sedimenty, jen co by ruku natáhl…

Ladislav Pecka, R. Živor, ZO ČSS 1 -02 Tetín (původem z Tetína a Berouna)

Vzpomínka na Jiřího Sama Kaisera

Níže přinášíme Smrťákovu vzpomínku na našeho bývalého člena Jiřího Sama Kaisera, který nás bohužel nedávno opustil.

 

V průběhu let přišli desítky lidí, kteří se zapsali do historie skupiny. Objevili, vykopali, vykonali. A odešli. Rodiny, práce, kariéra. Politika, okolnosti. V druhé polovině osmdesátých let se objevil Sam. Samorost, Příbramák, uraňák, hráč na kytaru, vypravěč drsných historek a zpěvák neméně drsných písniček.

Vidím ho házet lopatou přes hlavu ve výkopu ke Komínu v Kavčím lomu-Montánce. „Takhle se to volové dělá na uranu.“ Vidím ho s vrtačkou Hilti při pokusu dostat se do komínu V Ponoru u Ještěrčího jezírka na Silické planině na posledním velkém táboře v roce 1989. Znovu spolu stojíme, čučíme do díry, odkryté buldozerem na dně Modrého lomu, 10.11.1989. Z díry, znovu objeveného vchodu Nové jeskyně, se valí v mrazivém ránu sloup páry, aniž tušíme, ohlašuje konec jedné éry. Netrvá dlouho a jeho bojový trabant se stane bojovým vozidlem pěchoty při závěrečných bojích s režimem.

Sam odešel ze skupiny, tak jako jiní, po převratu, splnit si své sny. Žil tvrdým, nepoddajným způsobem života, pro mnohé nepochopitelným. Dostal ho infarkt v 69 letech. Pokud existují věčná loviště, určitě se sejdeme. A zase uslyším ty hlášky: „je v něm dobroty jak v prdeli medu“. „A pak jsem se zvednul já a ňákej Šroub, vzali jsme stůl a šli jsme“ (to na výzvu VB – celý stůl půjdete s námi). „Na dotaz prokurátora, proč jsem napsal na důlní vozík: „Husák je pýča“ jsem odpověděl, že s měkkým „i“ by si toho nikdo nevšiml. A to mi přitížilo.“

Až se drobet zlepší časy, rád bych, abychom se sešli na boudě a zavzpomínali. Pokud je historie skupiny stavbou z příběhů, Sam do stavby patří. Je to hrubý kámen na nároží, je jedním z těch, co jsou na stavbě vidět. A tyhle řádky by ho měly připomenout.

Na Sama Kaisera vzpomněl náčelník Smrťák, 19.1.2021

Sam (vlevo) s Lenkou a Josefem Němcovými při otevírání Nové jeskyně na Damilu v roce 2003 (foto M. Majer)

Prosincový sumář

V měsíci prosince pokračovaly restrikce díky koronaviru a s nimi práce v malých skupinkách, s rodinnými příslušníky apod.

I proto jsme v měsíci prosinci zvládli:

šest kopacích akcí

pět mapovacích akcí

dvě fotografické akce

 

Občas je nám vytýkáno, že se na našich stránkách věnujeme málo ženám. Abychom tento dluh splatili, otiskujeme níže fotografii Markéty při mapování Mírovy jeskyně. Vlevo přihlíží Cimbálův loket.

Foto: J. Jakovenko

Listopadový sumář

měsíci listopadu pokračovaly restrikce díky koronaviru, a proto jsme se dále dělili na více pracovních skupin o skromném personálním obsazení (naštěstí pouze kvantitativně a ne kvalitativně).

V měsíci listopadu tedy:

proběhlo šest kopacích akcí

proběhla jedna mapovací akce

proběhla jedna fotografická akce

podařilo se znovu objevit jednu zasypanou a ztracenou jeskyni

proběhly dvě brigády na boudě, díky nimž máme krásně vyřezané křoví a suché stromy kolem boudy a nové parapety na boudě, které snad už neshoří

Říjnový sumář

v měsíci říjnu proběhly:

o první říjnovém víkendu brigáda na boudě o účasti pěti pracovních sil. Bouda se nově honosí novým oplechováním komína, renovovaným nápisem, žebříkem na palandu a běloskvoucí čistotou.

sedm pracovních akcí na našich lokalitách. Vzhledem k tomu, že se jich beztak většinou neúčastní více než dva lidé, nebyl koncem měsíce ani problém s dodržováním vládních nařízení.

foto: M. Jakovenko

 

O osmi nových tetínských jeskyních

První polovina roku 2020 byla nebývale plodná a ozdobená objevem osmi nových jeskyní. Máme ještě dva měsíce na to, abychom to zaokrouhlili na deset.

Západní část Tetínských skal

Tetínské skály jsou tvořeny hlavně silurskými vápenci požárského souvrství. Hlavně v pásu od Tetínské rokle až po kostel sv. Jana Nepomuckého tvoří vysoké útesy. Směrem k Berounu přechází v příkré stráně s občasnými skalními výchozy. Stále častěji zde na povrch také vystupují podložní silurské diabasy. Poslední jeskyní Tetínských skal směrem k východu je 11 m dlouhá Kuchařská jeskyně. Následuje 400 m dlouhý profil, ze kterého nebyly žádné jeskyně známy. Na konci profilu najdeme krasový vývěr zvaný Srkavka či Crkavka a jedno menší neregistrované abri s potenciálem archeologických nálezů. Nejzápadnější jeskyni v celé oblasti najdeme poblíž Rozvodny v podobě jeskyně s názvem delším než jeskyně sama, 3 m dlouhou jeskyni Markétina desetistupňová jeskyně pod Rozvodnou. Tu objevila na první svátek Vánoční v roce 2006 Markéta Olišarová a jméno je kolektivním výtvorem hrdé trojice Petr Olišar, Martin Majer a Cimbál.

Poněkud nejasný je původ místního názvu Na komíně zhruba v polovině popisovaného úseku. Je všeobecně známo, že dům stojící Na komíně využíval před výstavbou kanalizace propástku na svém pozemku jako bezednou jímku (aspoň v něčem se tak Český kras může srovnávat se svým slovinským předobrazem). Problém je, že ji zatím nikdo z jeskyňářů neviděl (a je otázka, chce-li ji vidět). V této záležitosti jsme s kolegou Smrťákem poněkud ve při. Zatímco on se domnívá, že název vychází z této propástky, já bych ho spíš viděl v charakteristickém tvaru jedno ze skalních výchozů.

Zajímavostí této části Tetínských skal je to, že v domech ulice Župní a Náměstí 9. května nad skalami přebývají čtyři současní a tři bývalí tetínští jeskyňáři. Jen jeden z nich ale našel jeskyni na vlastní zahradě. Nicméně, nepředbíhejme.

Poblíž Kuchařské jeskyně byl dlouhou dobu známý náznak jeskyně blokovaný velkým spadlým blokem vápence. Vzhledem k neexistenci techniky, kterou bylo možné blok rozbít, se v minulosti jeskyni nikdo nevěnoval. Naštěstí dnes už možnosti, jak podobný blok rozbít existují. Dne 25. dubna se k jeskyni za tímto účelem vypravila skupina ve složení Smrťák, Cimbál a Jindřiška. Po několikahodinové námaze byl blok rozbit a podařilo se nám otevřít 3 m dlouhou chodbu. Šťastní objevitelé zahájili záhy debatu na obligátní téma jména jeskyně. Původně jsme chtěli použít osvědčený způsob zkratky jmen objevitelů (jako Bišilu – Bidlo, Šiška, Lucka či Bupe – Buffalo, Permon). Bohužel se ukázalo, že zkrácením jmen objevitelů PEcka, Cimbál, KAhlertová vznikne zase Pecka, takže byl zvolen náhradní název Tří veteránu, ačkoliv jeden z objevitelů se jako veterán ještě necítí.

Další jeskyně byla objevena na zahradě domu č.p. 10, ve kterém bydlí shodou okolností autor článku. Okolo malého portálku jsem chodil několik let. Kromě toho, že jsem si opakoval s jedním bývalým premiérem slavnou větu – Kdo z vás to má – nechával jsem si prolongaci na dobu, kdy budu mít na domě a zahradě všechno hotové. S moudrostí středního věku jsem dospěl k poznání, že tato chvíle nenastane nikdy a věnovali jsme se Smrťákem jeskyni pár akcí. Po rozšíření vchodu jsme narazili na 4,5 m dlouhou plazivku, na jejímž současném konci jsme ztratili skálu. Jeskyně dostala jméno Šťáralova podle rodu, který držel grunt minimálně od konce třicetileté války do konce 19. století, kdy se můj praděda výhodně oženil s jedinou Šťáralovou dcerou a Šťáralův rod vymřel po přeslici.

Jedná se aspoň o dílčí náplast po objevu jediné lávové jeskyně v Českém krasu, kterou mám hned pod zahradou, která mi ale nebyla uznána pro nedostatečnou délku.

Kodské polesí

 

Zatímco západní část Tetínských skal stála stranou soustavnějšího zájmu, Kodské polesí je průběžně zkoumáno již desítky let a přineslo mimo jiné objev 450 m dlouhé jeskyně Martina.

V této oblasti operuje hlavně jedna z elitních tetínských pracovních skupin, k jejímuž členství je nutné nejen neutuchající kopáčské nadšení, ale také jméno Míra. Ta si za poslední roky připsala na pomyslný účet několik nových jeskyní. Nejnovější z nich se nachází na úbočí Kodské rokle. Při letošní zimní procházce zde Mírové našli pod skalkou s několika krátkými nezaevidovanými chodbičkami starou liščí noru. Vzhledem k tomu, že kopání v liščí noře se už osvědčilo nejstaršímu z Mírů, Permonovi, při objevu Martiny, zkusili to znovu. Výsledkem je nová jeskyně. Jména objevitelů přímo volala po nějakém vtipném pojmenování, jako Třímírová nebo Závod Mírů, takže strohé Mírová je vyloženě nevyužitý potenciál.

Tento článek mohl být nakonec věnován devíti novým jeskyním. Jeden z našich členů nalezl při procházce s dětmi další velmi nadějné místo a pouze liknavosti objevitele ke kopání, kterou by snad někdo mohl nazvat nepřesně leností, nám brání v tom, uznat ji už za jeskyni. Abych nebyl nařčen z pomlouvání, jméno objevitele radši neuvedu. Nicméně jméno už jeskyně má. Dostala ho hned při objevu a vymyslel ho malý Vojta Majer. Jednou to bude Delfíní.

Karmazínovy skály

Jedná se o 500 m dlouhé pásmo skalních stěn táhnoucích se ve směru ZSZ-VJV, vysokých až 50 m, na dvou místech rozdělených šikmo ukloněnými svahy roklí, dnes obklíčených z jedné stany Vápenkou Čertovy schody a z druhé strany Velkolomem čertovy schody. Volně Karmazínovy skály navazují na nedaleký masív Kotýzu. Z Karmazínových stěn bylo známo pět jeskyní, z nichž jeskyně Na srázech Čertových schodů I-III dosahují délky 4 m, 2,5 m a 4,5 m. Jeskyně Tří volů a jeskyně se zajímavým jménem 60 m záp. Tří volů mají sice 12 m, resp. 8 m, ty jsou ale nasčítány z několika oddělených chodeb.

Před několika lety jsem Karmazínovy stěny procházel, ale nic moc mě na nich nezaujalo. Zálibně jsem sice pokoukával po třech velkých portálech nad vápenkou, ale u toho dlouho zůstávalo. Počátkem února jsem poblíž Tří volů objevil malý portál a za ním 9 m dlouhou a až 5 m vysokou chodbu. Jeskyně dostala jméno Baronova a podnítila mě, abych se po okolí porozhlédl detailněji. Ještě v únoru byly skály naletěny dronem. Při té příležitosti nahlédl dron do známých portálů jeskyní pojmenovaných U vrtu I-III (leží v okolí vyústění subhorizontálního odvodňovacího vrtu z lomu VČS-západ) a objevil další portálek zdola i shora jinak neviditelný. Nejzápadněji leží jeskyně U vrtu I, ve výšce 7 m nad cestou. Jeskyně byla následně navštívena z hydraulické plošiny. Jedná se o jednoduchou prostoru dlouhou 5 m, vysokou 4,5 m a širokou 1,5 m. Jeskyně U vrtu II leží východně od jeskyně U vrtu I. K jejímu zdolání byl použit teleskopický žebřík dlouhý 3,2 m a následně trocha volného lezení. Jeskyně začíná 3 m dlouhou, 4 m širokou a 2,5 m vysokou prostorou, ze které vybíhá východním směrem chodba ústící do vchodu objeveného dronem. Celková délka jeskyně je 18 m při převýšení 8 m. Mezi oběma jeskyněmi leží potenciální jeskyně U vrtu III. Jedná se o jeskyni s vchodem 1 x 1 m pokračující do masivu, ale vchod není momentálně zdola ani shora technicky dosažitelný.

Každý asi zná situaci, kdy má něco tak jasně a nepřehlédnutelně před očima, že to nevidí. Někdy taková situace u dotyčné přeroste až do nebetyčné tuposti. Tak jsem pravidelně koukal na nápadný suťový kužel v jedné z roklí, věděl, že v důlní mapě je v těchto místech značka štoly, ale nikdy mi nedošlo, že by tam mohla být štola. Není tedy divu, že mi její náhodný nález překvapil. A štola je to zajímavá, průzkumná a 100 m dlouhá, která navíc po 55 m přechází z kotýzkých do koněpruských vápenců. Ve vzdálenosti 63 m od vchodu přechází do přirozené chodby, kterou částečně sleduje dalších 18 m. Na dvou místech z ní vybíhají do stropu 5 a 7 m dlouhé šikmo ukloněné chodby. Celková délka jeskyně je 30 m při převýšení 9 m. Vzhledem k tomu, že mi krátce před mapováním telefonovala kamarádka Markéta veselou historku, jak cestou z Izraele seděla vedle nechráněného kašlajícího a prskajícího Korejce, a jak je teď doma v karanténě a čeká, co z toho bude, pojmenoval jsem jeskyni na její počest. Jestli někdo tipuje, že je to jeskyně Karanténní, tak mě to taky napadlo. Nakonec se však jeskyně jmenuje Izraelská.

Všechny předchozí jeskyně spojuje to, že se při jejich objevu a průzkumu nemuselo ani jednou kopnout do země. U poslední z nových jeskyní už bylo nutné kopnout. Když jsem mírně rozšiřoval 2,5 m dlouhou ukloněnou chodbu poblíž jeskyně 60 m záp. Tří volů, abych viděl, kam se láme, vykopal jsem krásný velký jezevčí koprolit a dvě obrovské rezavé blechy. Kromě toho jsem dokázal strčit ruku za zlom a dálkoměrem nastřelil další pěkné 3 m. Jeskyni jsme pak s Radkem Jelenem věnovali dvě odpolední rychloakce a po třech hodinách kopání se dostali do 7 m volných prostor. Délka jeskyně je tak 10 m při převýšení 5 m. Při pojmenování jeskyně Radek navrhoval držet se tradice pojmenování po lokalitě, v níž se jeskyně nachází, v tomto případě Jeskyně naproti 60 m záp. Tří volů. Pojmenování to zajisté výstižné a trefné. Nechtělo se mi ale kvůli němu zvětšovat šablonu razítka na mapu, a tak jsme se dohodli na kratším a stejně trefném jméně Odpolední.

 

Zářijový sumář

V měsíci září:

proběhly dvě kopací akce na našich lokalitách

proběhla jedna rychlobrigáda na základně

dva členové se zúčastnili Speleofóra

formou článku ve sborníku, posteru a přednášky jsme na Speleofóru prezentovali naší činnost v Izraeli

Odkaz na poster: Malham_poster