Srpnový sumář

srpnové aktivity:

uskutečnily se čtyři kopací akce na našich lokalitách

dva členové se zúčastnili expedice do Slovenského krasu

oslavili jsme na boudě konec prázdnin

Zemřeli Jiří Kovanda a Vojen Ložek

Srpen roku 2020 přinesl dvě smutné události, když krátce po sobě zemřeli dva přátelé, kolegové a světově proslulí kvartérní geologové a malakozoologové Jiří Kovanda (85) a Vojen Ložek (95).

Jiří Kovanda v dětství a mládí po mnoho let spolupracoval s Jaroslavem Petrbokem, který po něm mimo jiné pojmenoval jednu z jeskyň poblíž Litně Jirkovská jeskyně (oficiálně dnes Jeskyně Na Mramoru). Právě Petrbok Kovandu ovlivnil v jeho rozhodnutí, věnovat se kvartérní geologii a malakozoologii. Asi nejvýznamnější Kovandovou publikací je jeho rigorózní práce z roku 1969 nazvaná Kvartérní vápence Československa, kde na 640 stránkách popisuje 600 lokalit. Je to dílo jednoho autora, které nemá pravděpodobně v oboru kvartérní geologie celosvětově obdoby. Mimochodem i pro českého vědce je dodnes svátkem, pokud se mu podaří najít výskyt kvartérních vápenců, o kterém Kovanda nevěděl. Většinu života spojil Kovanda s Ústředním ústavem geologickým (dnešní Česká geologická služba). Podílel se na tvorbě 28 listů geologických map a byl autorem více než 150 článků.

Vojen Ložek patřil k nejvýznamnější a nejoceňovanějším českým vědcům napříč všemi obory. Už jen výčet jeho prací je neuvěřitelně rozsáhlý a jednotlivé zdroje uvádějí mezi 1200 až 1500 odbornými články a několik desítek knih. Byl členem řady mezinárodních a národních vědeckých společností, redakčních rad, několika vědeckých kolegií předsednictva Československé akademie věd apod. Jeho výjimečný přínos doznal řadu prestižních ocenění: čestné členství Philosophical Society of Cambridge, zlaté medaile Albrechta Pencka za světové zásluhy o poznání čtvrtohor, Gregora Mendela za zásluhy o rozvoj biologických věd, ČSS za zásluhy o speleologii, cenu Ministra životního prostředí ČR, Purkyňovu cenu za vědeckou popularizaci atd. Jeden z tisíců jeho studentů, Václav Cílek, o něm prohlásil: „Vojen Ložek není jeden člověk, ale tým specialistů.“

Během několika dní tak přišla česká geologie o dva z jejich nejvýznamnějších představitelů.

Slovenský kras 2020

V prvním srpnovém týdnu se zástupci tetínských jeskyňářů ve složení Cimbál, Markéta a její syn Kryštof připojili k expedici na Silickou planinu ve Slovenském krasu. Expedice to byla pracovně exkurzní, což byla pro jednou příjemná změna.

V rámci pracovní části expedice došlo k úklidu Silické ladnice, ponoru v Krásnohorské jeskyni (obr.1) a zmapování jeskyně Farbený ponor.

Cestou domů jsme si udělali krátkou zastávku na Putikovom vršku poblíž Nové Baně. Jedná se o nejmladší sopku v Karpatském oblouku (teda ještě s nějakými sopkami v Rumunsku, ale koho ty zajímají) a soptila ještě před 100 – 150 tis. lety. Na vršku se zachovaly i dvě lávové jeskyně a jsou to pro české jeskyňáře nejbližší dosažitelné lávové jeskyně. Delší z nich, jeskyně Sezam, je hluboká 12 m a dlouhá 26 m. Kratší Malá bazanitová má 11 m. K jeskyním bohužel nevede značená cesta a nebyl čas je hledat. Ale i nalezené ukázky polštářové lávy (obr.2) dokázaly potěšit srdce geologa.

Fota: Markéta, Cimbál

Červencový sumář

V červenci si vybrala prázdniny i naše skupina, takže proběhly všehovšudy pouze:

čtyři kopací akce na našich lokalitách

jedna fotografická akce u sousedů

zjištění za pomocí SRT, že nápadné a výrazné portály v nejmenované stěně nedosahují parametru jeskyně

Odešel Petr Kohout, řečený Hůťa

16.2. 1952 – 27.6. 2020

Jak už jsme dříve uvedli, na konci června zemřel jeden z objevitelů Martiny Petr Kohout. Níže přinášíme několik vzpomínek od Smrťáka:

Ještě před koronavirem jsme se s Martinem Majerem domlouvali, že vyrazíme pokecat s objevitelem jeskyně Martina, Petrem Kohoutem Hůťou. Už k tomu nedojde. Petr zemřel v sanatoriu na Pleši, diagnóza rakovina. Průběh nemoci byl rychlý, strávil tam dva měsíce.

Je těžké vzpomenout na někoho, jako byl on. Když on začínal s jeskyněmi, já u toho nebyl. V paměti uvízl kolohnát, spolustudent páté třídy základky na Tetíně. Jenomže na rozdíl od nás si ročník 1952 po skončení studia šel rovnou pro občanku. Neměl to v životě lehké – divná rodina v divné době. Aby pomohl rodině finančně, houbařil po Kodě, znal všechna zákoutí Kody a všímal si detailů v přírodě. Tenhle zájem ho svedl dohromady začátkem sedmdesátých let s Pepou Plotem-Bidlem. Byl jedním z první čtveřice tetínských jeskyňářů.

Velice brzy začala jeho všímavost nést výsledky. A tím nejdůležitějším výsledkem byl objev jeskyně Martina v Kodě. Jak posoudit a ocenit člověka, absolventa pětitřídky na Tetíně za to, že našel tak cennou lokalitu. Asi těžko najdeme v české speleologii podobný příběh. Ale ten pokračuje archeologickými lokalitami na Kodě, jeskyní Ve stráni. Dva velcí archeologové pracovali na lokalitách , nalezených Petrem. Ctihodný doktor Vencl, objevitel stanice lovců na Šanově koutě, kopal Martinu.

Tehdy začínající Václav Matoušek kopal v jeskyni Ve stráni. Na obou lokalitách jsme se učili, jak je důležité zkoumat jeskynní sedimenty ve své komplexnosti. Nevím, zda doktor Vencl znal Petrovo vzdělání. Ale důsledně ho oslovoval: „Pane Hůťa“. Když se mu povedlo hodit Petrovi na hlavu prázdný kbelík v sondě před Martinou, zaznělo: „ Pane Hůťa, nebolelo to ?“ Petr odvětil, že se nic nestalo, pak zalezl pod převis a vyl jak šakal, což už doktor Vencl neslyšel .

Objev Martiny přivedl do skupiny nové zájemce, řadu studentů středních a následně vysokých škol. Petr cítil hendikep vzdělání, snažil se mluvit spisovně, vznikaly z toho zajímavé novotvary. Účastnil se i expedic do země zaslíbené- Slovenského krasu. Kopal s námi v Propástce, Portálovce, Terasovce, v sondě pod Tetínskou chodbou.

Stavěl s námi základnu na Damilu. Zde se přihodila zajímavá věc. Jedné noci neznámý pachatel odšrouboval mříže na prodejně v Tetíně a prodejnu vykradl. Krátce předtím nám Místní národní výbor ( MNV) věnoval částku 5 000 Kč na vybavení (1979?), a tak se nakoupilo vybavení,  zčásti potřebné nářadí. Pečlivý Bidlo udělal držáky na vercajk a tak se stalo, že po krádeži se souzi z Veřejné bezpečnosti šli podívat, jestli tu prodejnu náhodou nevykradli ti divní chasníci ze boudy na Damilu. Koukali dost divně po jeskyňářském nepořádku, ale jeden nadmíru bystrý příslušník si všiml, že na držáku klíčů schází klíč devatenáctka. Na dotaz, kde je, dostal informaci, že si ho domů půjčil Petr. Na to konto provedli příslušníci několik prohlídek v kotelně ve Hlinkách, kde Petr pracoval, i u nich doma. Sice bylo jasné, vzhledem k řetězu vloupaček po celém okrese, že pachatelé musí být mobilní – Petr neměl řidičák.

A propos, ty šťáry na boudě byly celkem tři. Po jedné ze zábav hlásil bodrý spoluobčan, že mu vykradli zaparkované auto, a tak to autorádio, magnetofon, televizi a další krámy asi tak na náklaďák přišli příslušníci VB hledat na boudu. Poslední šťára byla vážnější. V červnu 1989 po zatčení J. Němce šťáru dělala STB. Zde si musím stěžovat na neznámého soudruha, nechtělo se mu hrabat ve špinavých hadrech, a tak nenašel odpalovací strojek. Ksakru, mohli z nás být na poslední chvíli političtí vězni. Ale kde se dá tohle reklamovat ? U předsedy vlády?

Co napsat na závěr. Každého z nás ovlivňuje rodina, vzdělání, práce, setkání se zajímavými lidmi. To, že tohle píšu na web jeskyňářské skupiny, je i Hůťova práce. Díky, Petře.

Za všechny Petrovy kamarády poděkování jeho družce, paní M. Eliáškové z Berouna, prožila s Petrem 36 let, víc než polovinu jeho života, a byla při něm v posledních chvílích.

L. Pecka,  6.7. 2020

Červnový sumář

v měsíci červnu:

proběhlo šest kopacích akcí na našich lokalitách

proběhly dvě mapovací akce na našich lokalitách

proběhly dvě akce na opravě uzávěru Propástek

proběhla kontrola ostatních uzávěrů našich jeskyní

navázali jsme spolupráci s týmem Robotica – https://robotika.cz/competitions/subtchallenge/cave-circuit/cs#200625

bylo slavnostně otevřeno nové tetínské muzeum, jehož část je věnována tetínským jeskyním a na jehož expozici se podíleli tetínští jeskyňáři

šest členů se zúčastnilo Lezeckého dne na Chlumu

Smrťák oslavil na boudě opožděně narozeniny

zemřel jeden z objevitelů Martiny Petr „Huťa“ Kohout

Slavnostní otevření tetínského muzea

Po více než roční rekonstrukci bylo 20.6.2020 slavnostně otevřeno tetínské muzeum. Oproti předchozí expozici doznalo muzeum významných změn. V přízemí se nachází pokladna a prodejna muzea, odpočinkové prostory a první část expozice. Hlavní část expozice se přesunula do prvního patra a ve druhém patře byla vybudován promítací a přednáškový sál.

Současná expozice dál nabízí materiály k historii Tetína, ale větší prostor tentokrát dostala i geologie a jeskyně. Jak už bývá u podobných akcí na Tetíně zvykem, nemalou stopu zde zanechali tetínští jeskyňáři. Drak řídil stavební práce, Martin Majer je autorem mnoha fotografií na panelech, Smrťák věnoval své jeskyňářské artefakty a Cimbál se podílel textově a částečně fotograficky na tvorbě osmi panelů a zapůjčil muzeu většinu exponátů z paleontologické a mineralogické expozice.

Níže přinášíme několik fotografií ze slavnostního otevření.

 

Ředitelka muzea Lenka Viezánová a autorka konceptu muzea Eliška Švandová.

 

Starostův slavnostní projev.

 

Obvykle to bývá obráceně, takže příjemná změna – Drak v popředí, Smrťák v pozadí.

 

Celý život k tomu směřovali, všichni věděli, že k tomu jednou dojde, a díky panelu Jeskyně a jeskyňáři se to opravdu stalo. Z Bidla, Romana, Smrťáka, Karla a Kubíčka se staly muzejní exponáty.

 

Zátiší se spoluautorem expozice a skleničkou sektu.

 

Smrťák sice věnoval své vybavení muzeu, ale prý to zdaleka neznamená, že končí.

 

Fota: Pavel Hejna

Dubnovo květnový sumář

v měsících dubnu a květnu

 

proběhlo pět akcí na likvidaci starého zabezpečení vchodu Terasové jeskyně

proběhlo třináct kopacích akcí na našich lokalitách

proběhly tři mapovací akce na našich lokalitách

zúčastnili jsme se dvou kopacích akcí u sousedů

několik členů se zúčastnilo tradičního Petrbokova memoriálu

byla instalována výstava Podzemí Berounska v berounské street galerii autorů M. Majera a M. Hejna

vyšla kniha Karla Žáka, Martina Majera a Václava Somola nazvaná Džbán – krajina opukových plošin.

Zapomenutý příběh – příspěvek k historii studny na zámku ve Zbirohu.

Ze Smrťákova zápisníčku

K napsání článku mne přivedl televizní pořad, natočený ve spolupráci s L. Lahodou o studnách na Špilberku a na zámku ve Zbirohu.

V létě roku 1994 jsem se dostal na zbirožský zámek v rámci dne otevřených dveří, tehdy ještě zámek a okolí ovládala armáda ČR. U studny jsem se dal do rozhovoru s průvodcem, důstojníkem z posádky. Pamatoval jsem si článek z časopisu Signál někdy z roku 1969 o průzkumu studny a nabídl jsem prohlídku studny členy naší skupiny.

Během stejného roku jsem seznámil s možností studnu navštívit našeho dnes již emeritního člena , tehdy důstojníka armády ČR, Josefa Němce. Ten zahájil jednání s velitelstvím posádky. Po počátečních potížích se do uskutečnění akce připojil Stanislav Martínek, člen skupiny, bývalý záklaďák v posádce na Zbirohu. Společně se obrátili na majora Lošonského, dnes podplukovníka v záloze. Ten pomohl s uskutečněním akce a jako revanš dvakrát s dětmi navštívil jeskyně v okolí Tetína.

Po nějaké době přišlo povolení, a 20. ledna 1995 sešli se účastníci na chatě táty Ivana Kotrče u Drahoňova Újezdu, na dohled od zámku Zbiroh. Ráno 21. ledna pak začala akce Studna. Tehdy ještě mocná VKR – vojenská kontrarozvědka si vymínila vydat všechny dokumenty, jak fotografie , tak film.

Akce se ze skupiny z Tetína účastnili Josef a Lenka Němcovi, Petr Kadlec, Ivan Kotrč, Stanislav Martínek, skupinu doplňoval Milan Kroha. Příprava akce trvala dost dlouho, do studny byl spuštěn kabel s několika žárovkami. Lezlo se po jediném laně, bez přesedání. První se do studny spustil Petr Kadlec, postupně se vystřídali Lenka Němcová jako první žena ve zbirožské studni, a zbylí lezci. Ředitel akce Josef Němec velel povrchovému družstvu, tvořeného dále Kateřinou Kotrčovou s nejmladším účastníkem, dvouletým Davidem. Podle vzpomínek Ivana Kotrče ze dna studny trčely nejrůznější dráty, odpad to vojáků ČSLA. Jako bývalý spojař dráty Ivan odtrhal a při stěně studny byla vyhloubena asi půlmetrová sonda.

Po vylezení ze studny nafocený a nafilmovaný materiál byl předán orgánům VKR. Tento fakt se odrazil v tom, že jsme akci nenapsali do závěrečné zprávy, nebyla publikována a v podstatě se na ni zapomnělo.

Další tetínskou stopu ve studní na Zbirohu pak učinil Karel Žák v knize Křivoklátsko- příběh loveckého hvozdu.

Podle vzpomínek účastníků L. Pecka

Kniha Džbán – krajina opukových plošin

V polovině dubna přišla na stánky knihkupectví (resp. do internetových obchodů) nová kniha Karla Žáka, Martina Majera a Václava Somola nazvaná Džbán – krajina opukových plošin.

https://www.youtube.com/watch?v=Vyd9AJybTI8

Po knihách Český kras: Klíč k české krajině (Cílek, Majer, Žák 2014) a Křivoklátsko: Příběh královského hvozdu (Cílek, Hůla, Majer, Žák 2016) tak dvojice Karel Žák a Martin Majer dokončila trilogii o větších územích celcích západně od Prahy.

Karel Žáka použil při psaní knihy stejný postup jako u předchozích knih. Vypráví příběh krajiny, řazený chronologicky.  Čtenář si tak na stránkách knihy projde geologickým vývojem krajiny od karbonu až po současnost, zamyslí se nad ovlivněním krajiny lidskou činností od střední doby kamenné až po dobu moderní. Na závěr se jako protiváhu neživé přírodě věnuje Václav Somol přírodě živé.

Kde vlastně Džbán leží? Zatímco u Českého krasu či Křivoklátska (podobně jako u Brd či Kokořínska) běžní Středočech nezaváhá, Džbánsko leží v jejich stínu. Krajina ležící na pomezí Středočeského a Ústeckého kraje postrádá nějakou dominantu. Je tvořena řadou plošin rozdělených dlouhými údolími se strmými svahy. Geologicky jsou plošiny tvořeny hlavně opukou. Přestože zde najdeme mnoho zajímavých míst, zaměřme se na podzemní prostory. Z celé oblasti je známo 440 dílčích sesuvů postihujících plochu 27 km2. Svahové pohyby vytvořily mnoho nekrasových jeskyní. Svou velikostí ale nemohou konkurovat nekrasovým jeskyním nepříliš vzdálených pískovcových skalních měst. Vždyť nejrozsáhlejší džbánská jeskyně dosahuje délky 20 m. Důlní podzemí je podstatně rozsáhlejší. Vždyť v oblasti Džbánu byly po staletí těženy černé uhlí, žáruvzdorné lupky či arkózy.

Čtivý text Karla Žáka je opět doplněn fotografiemi Martina Majera. Zajímavou změnu přinášejí letecké fotografie Jiřího Jirouška.