O osmi nových tetínských jeskyních

První polovina roku 2020 byla nebývale plodná a ozdobená objevem osmi nových jeskyní. Máme ještě dva měsíce na to, abychom to zaokrouhlili na deset.

Západní část Tetínských skal

Tetínské skály jsou tvořeny hlavně silurskými vápenci požárského souvrství. Hlavně v pásu od Tetínské rokle až po kostel sv. Jana Nepomuckého tvoří vysoké útesy. Směrem k Berounu přechází v příkré stráně s občasnými skalními výchozy. Stále častěji zde na povrch také vystupují podložní silurské diabasy. Poslední jeskyní Tetínských skal směrem k východu je 11 m dlouhá Kuchařská jeskyně. Následuje 400 m dlouhý profil, ze kterého nebyly žádné jeskyně známy. Na konci profilu najdeme krasový vývěr zvaný Srkavka či Crkavka a jedno menší neregistrované abri s potenciálem archeologických nálezů. Nejzápadnější jeskyni v celé oblasti najdeme poblíž Rozvodny v podobě jeskyně s názvem delším než jeskyně sama, 3 m dlouhou jeskyni Markétina desetistupňová jeskyně pod Rozvodnou. Tu objevila na první svátek Vánoční v roce 2006 Markéta Olišarová a jméno je kolektivním výtvorem hrdé trojice Petr Olišar, Martin Majer a Cimbál.

Poněkud nejasný je původ místního názvu Na komíně zhruba v polovině popisovaného úseku. Je všeobecně známo, že dům stojící Na komíně využíval před výstavbou kanalizace propástku na svém pozemku jako bezednou jímku (aspoň v něčem se tak Český kras může srovnávat se svým slovinským předobrazem). Problém je, že ji zatím nikdo z jeskyňářů neviděl (a je otázka, chce-li ji vidět). V této záležitosti jsme s kolegou Smrťákem poněkud ve při. Zatímco on se domnívá, že název vychází z této propástky, já bych ho spíš viděl v charakteristickém tvaru jedno ze skalních výchozů.

Zajímavostí této části Tetínských skal je to, že v domech ulice Župní a Náměstí 9. května nad skalami přebývají čtyři současní a tři bývalí tetínští jeskyňáři. Jen jeden z nich ale našel jeskyni na vlastní zahradě. Nicméně, nepředbíhejme.

Poblíž Kuchařské jeskyně byl dlouhou dobu známý náznak jeskyně blokovaný velkým spadlým blokem vápence. Vzhledem k neexistenci techniky, kterou bylo možné blok rozbít, se v minulosti jeskyni nikdo nevěnoval. Naštěstí dnes už možnosti, jak podobný blok rozbít existují. Dne 25. dubna se k jeskyni za tímto účelem vypravila skupina ve složení Smrťák, Cimbál a Jindřiška. Po několikahodinové námaze byl blok rozbit a podařilo se nám otevřít 3 m dlouhou chodbu. Šťastní objevitelé zahájili záhy debatu na obligátní téma jména jeskyně. Původně jsme chtěli použít osvědčený způsob zkratky jmen objevitelů (jako Bišilu – Bidlo, Šiška, Lucka či Bupe – Buffalo, Permon). Bohužel se ukázalo, že zkrácením jmen objevitelů PEcka, Cimbál, KAhlertová vznikne zase Pecka, takže byl zvolen náhradní název Tří veteránu, ačkoliv jeden z objevitelů se jako veterán ještě necítí.

Další jeskyně byla objevena na zahradě domu č.p. 10, ve kterém bydlí shodou okolností autor článku. Okolo malého portálku jsem chodil několik let. Kromě toho, že jsem si opakoval s jedním bývalým premiérem slavnou větu – Kdo z vás to má – nechával jsem si prolongaci na dobu, kdy budu mít na domě a zahradě všechno hotové. S moudrostí středního věku jsem dospěl k poznání, že tato chvíle nenastane nikdy a věnovali jsme se Smrťákem jeskyni pár akcí. Po rozšíření vchodu jsme narazili na 4,5 m dlouhou plazivku, na jejímž současném konci jsme ztratili skálu. Jeskyně dostala jméno Šťáralova podle rodu, který držel grunt minimálně od konce třicetileté války do konce 19. století, kdy se můj praděda výhodně oženil s jedinou Šťáralovou dcerou a Šťáralův rod vymřel po přeslici.

Jedná se aspoň o dílčí náplast po objevu jediné lávové jeskyně v Českém krasu, kterou mám hned pod zahradou, která mi ale nebyla uznána pro nedostatečnou délku.

Kodské polesí

 

Zatímco západní část Tetínských skal stála stranou soustavnějšího zájmu, Kodské polesí je průběžně zkoumáno již desítky let a přineslo mimo jiné objev 450 m dlouhé jeskyně Martina.

V této oblasti operuje hlavně jedna z elitních tetínských pracovních skupin, k jejímuž členství je nutné nejen neutuchající kopáčské nadšení, ale také jméno Míra. Ta si za poslední roky připsala na pomyslný účet několik nových jeskyní. Nejnovější z nich se nachází na úbočí Kodské rokle. Při letošní zimní procházce zde Mírové našli pod skalkou s několika krátkými nezaevidovanými chodbičkami starou liščí noru. Vzhledem k tomu, že kopání v liščí noře se už osvědčilo nejstaršímu z Mírů, Permonovi, při objevu Martiny, zkusili to znovu. Výsledkem je nová jeskyně. Jména objevitelů přímo volala po nějakém vtipném pojmenování, jako Třímírová nebo Závod Mírů, takže strohé Mírová je vyloženě nevyužitý potenciál.

Tento článek mohl být nakonec věnován devíti novým jeskyním. Jeden z našich členů nalezl při procházce s dětmi další velmi nadějné místo a pouze liknavosti objevitele ke kopání, kterou by snad někdo mohl nazvat nepřesně leností, nám brání v tom, uznat ji už za jeskyni. Abych nebyl nařčen z pomlouvání, jméno objevitele radši neuvedu. Nicméně jméno už jeskyně má. Dostala ho hned při objevu a vymyslel ho malý Vojta Majer. Jednou to bude Delfíní.

Karmazínovy skály

Jedná se o 500 m dlouhé pásmo skalních stěn táhnoucích se ve směru ZSZ-VJV, vysokých až 50 m, na dvou místech rozdělených šikmo ukloněnými svahy roklí, dnes obklíčených z jedné stany Vápenkou Čertovy schody a z druhé strany Velkolomem čertovy schody. Volně Karmazínovy skály navazují na nedaleký masív Kotýzu. Z Karmazínových stěn bylo známo pět jeskyní, z nichž jeskyně Na srázech Čertových schodů I-III dosahují délky 4 m, 2,5 m a 4,5 m. Jeskyně Tří volů a jeskyně se zajímavým jménem 60 m záp. Tří volů mají sice 12 m, resp. 8 m, ty jsou ale nasčítány z několika oddělených chodeb.

Před několika lety jsem Karmazínovy stěny procházel, ale nic moc mě na nich nezaujalo. Zálibně jsem sice pokoukával po třech velkých portálech nad vápenkou, ale u toho dlouho zůstávalo. Počátkem února jsem poblíž Tří volů objevil malý portál a za ním 9 m dlouhou a až 5 m vysokou chodbu. Jeskyně dostala jméno Baronova a podnítila mě, abych se po okolí porozhlédl detailněji. Ještě v únoru byly skály naletěny dronem. Při té příležitosti nahlédl dron do známých portálů jeskyní pojmenovaných U vrtu I-III (leží v okolí vyústění subhorizontálního odvodňovacího vrtu z lomu VČS-západ) a objevil další portálek zdola i shora jinak neviditelný. Nejzápadněji leží jeskyně U vrtu I, ve výšce 7 m nad cestou. Jeskyně byla následně navštívena z hydraulické plošiny. Jedná se o jednoduchou prostoru dlouhou 5 m, vysokou 4,5 m a širokou 1,5 m. Jeskyně U vrtu II leží východně od jeskyně U vrtu I. K jejímu zdolání byl použit teleskopický žebřík dlouhý 3,2 m a následně trocha volného lezení. Jeskyně začíná 3 m dlouhou, 4 m širokou a 2,5 m vysokou prostorou, ze které vybíhá východním směrem chodba ústící do vchodu objeveného dronem. Celková délka jeskyně je 18 m při převýšení 8 m. Mezi oběma jeskyněmi leží potenciální jeskyně U vrtu III. Jedná se o jeskyni s vchodem 1 x 1 m pokračující do masivu, ale vchod není momentálně zdola ani shora technicky dosažitelný.

Každý asi zná situaci, kdy má něco tak jasně a nepřehlédnutelně před očima, že to nevidí. Někdy taková situace u dotyčné přeroste až do nebetyčné tuposti. Tak jsem pravidelně koukal na nápadný suťový kužel v jedné z roklí, věděl, že v důlní mapě je v těchto místech značka štoly, ale nikdy mi nedošlo, že by tam mohla být štola. Není tedy divu, že mi její náhodný nález překvapil. A štola je to zajímavá, průzkumná a 100 m dlouhá, která navíc po 55 m přechází z kotýzkých do koněpruských vápenců. Ve vzdálenosti 63 m od vchodu přechází do přirozené chodby, kterou částečně sleduje dalších 18 m. Na dvou místech z ní vybíhají do stropu 5 a 7 m dlouhé šikmo ukloněné chodby. Celková délka jeskyně je 30 m při převýšení 9 m. Vzhledem k tomu, že mi krátce před mapováním telefonovala kamarádka Markéta veselou historku, jak cestou z Izraele seděla vedle nechráněného kašlajícího a prskajícího Korejce, a jak je teď doma v karanténě a čeká, co z toho bude, pojmenoval jsem jeskyni na její počest. Jestli někdo tipuje, že je to jeskyně Karanténní, tak mě to taky napadlo. Nakonec se však jeskyně jmenuje Izraelská.

Všechny předchozí jeskyně spojuje to, že se při jejich objevu a průzkumu nemuselo ani jednou kopnout do země. U poslední z nových jeskyní už bylo nutné kopnout. Když jsem mírně rozšiřoval 2,5 m dlouhou ukloněnou chodbu poblíž jeskyně 60 m záp. Tří volů, abych viděl, kam se láme, vykopal jsem krásný velký jezevčí koprolit a dvě obrovské rezavé blechy. Kromě toho jsem dokázal strčit ruku za zlom a dálkoměrem nastřelil další pěkné 3 m. Jeskyni jsme pak s Radkem Jelenem věnovali dvě odpolední rychloakce a po třech hodinách kopání se dostali do 7 m volných prostor. Délka jeskyně je tak 10 m při převýšení 5 m. Při pojmenování jeskyně Radek navrhoval držet se tradice pojmenování po lokalitě, v níž se jeskyně nachází, v tomto případě Jeskyně naproti 60 m záp. Tří volů. Pojmenování to zajisté výstižné a trefné. Nechtělo se mi ale kvůli němu zvětšovat šablonu razítka na mapu, a tak jsme se dohodli na kratším a stejně trefném jméně Odpolední.

 

Zářijový sumář

V měsíci září:

proběhly dvě kopací akce na našich lokalitách

proběhla jedna rychlobrigáda na základně

dva členové se zúčastnili Speleofóra

formou článku ve sborníku, posteru a přednášky jsme na Speleofóru prezentovali naší činnost v Izraeli

Odkaz na poster: Malham_poster

Srpnový sumář

srpnové aktivity:

uskutečnily se čtyři kopací akce na našich lokalitách

dva členové se zúčastnili expedice do Slovenského krasu

oslavili jsme na boudě konec prázdnin

Zemřeli Jiří Kovanda a Vojen Ložek

Srpen roku 2020 přinesl dvě smutné události, když krátce po sobě zemřeli dva přátelé, kolegové a světově proslulí kvartérní geologové a malakozoologové Jiří Kovanda (85) a Vojen Ložek (95).

Jiří Kovanda v dětství a mládí po mnoho let spolupracoval s Jaroslavem Petrbokem, který po něm mimo jiné pojmenoval jednu z jeskyň poblíž Litně Jirkovská jeskyně (oficiálně dnes Jeskyně Na Mramoru). Právě Petrbok Kovandu ovlivnil v jeho rozhodnutí, věnovat se kvartérní geologii a malakozoologii. Asi nejvýznamnější Kovandovou publikací je jeho rigorózní práce z roku 1969 nazvaná Kvartérní vápence Československa, kde na 640 stránkách popisuje 600 lokalit. Je to dílo jednoho autora, které nemá pravděpodobně v oboru kvartérní geologie celosvětově obdoby. Mimochodem i pro českého vědce je dodnes svátkem, pokud se mu podaří najít výskyt kvartérních vápenců, o kterém Kovanda nevěděl. Většinu života spojil Kovanda s Ústředním ústavem geologickým (dnešní Česká geologická služba). Podílel se na tvorbě 28 listů geologických map a byl autorem více než 150 článků.

Vojen Ložek patřil k nejvýznamnější a nejoceňovanějším českým vědcům napříč všemi obory. Už jen výčet jeho prací je neuvěřitelně rozsáhlý a jednotlivé zdroje uvádějí mezi 1200 až 1500 odbornými články a několik desítek knih. Byl členem řady mezinárodních a národních vědeckých společností, redakčních rad, několika vědeckých kolegií předsednictva Československé akademie věd apod. Jeho výjimečný přínos doznal řadu prestižních ocenění: čestné členství Philosophical Society of Cambridge, zlaté medaile Albrechta Pencka za světové zásluhy o poznání čtvrtohor, Gregora Mendela za zásluhy o rozvoj biologických věd, ČSS za zásluhy o speleologii, cenu Ministra životního prostředí ČR, Purkyňovu cenu za vědeckou popularizaci atd. Jeden z tisíců jeho studentů, Václav Cílek, o něm prohlásil: „Vojen Ložek není jeden člověk, ale tým specialistů.“

Během několika dní tak přišla česká geologie o dva z jejich nejvýznamnějších představitelů.

Slovenský kras 2020

V prvním srpnovém týdnu se zástupci tetínských jeskyňářů ve složení Cimbál, Markéta a její syn Kryštof připojili k expedici na Silickou planinu ve Slovenském krasu. Expedice to byla pracovně exkurzní, což byla pro jednou příjemná změna.

V rámci pracovní části expedice došlo k úklidu Silické ladnice, ponoru v Krásnohorské jeskyni (obr.1) a zmapování jeskyně Farbený ponor.

Cestou domů jsme si udělali krátkou zastávku na Putikovom vršku poblíž Nové Baně. Jedná se o nejmladší sopku v Karpatském oblouku (teda ještě s nějakými sopkami v Rumunsku, ale koho ty zajímají) a soptila ještě před 100 – 150 tis. lety. Na vršku se zachovaly i dvě lávové jeskyně a jsou to pro české jeskyňáře nejbližší dosažitelné lávové jeskyně. Delší z nich, jeskyně Sezam, je hluboká 12 m a dlouhá 26 m. Kratší Malá bazanitová má 11 m. K jeskyním bohužel nevede značená cesta a nebyl čas je hledat. Ale i nalezené ukázky polštářové lávy (obr.2) dokázaly potěšit srdce geologa.

Fota: Markéta, Cimbál

Červencový sumář

V červenci si vybrala prázdniny i naše skupina, takže proběhly všehovšudy pouze:

čtyři kopací akce na našich lokalitách

jedna fotografická akce u sousedů

jeden člen se zúčastnil expedice na rakouský Lofer

zjištění za pomocí SRT, že nápadné a výrazné portály v nejmenované stěně nedosahují parametru jeskyně

Odešel Petr Kohout, řečený Hůťa

16.2. 1952 – 27.6. 2020

Jak už jsme dříve uvedli, na konci června zemřel jeden z objevitelů Martiny Petr Kohout. Níže přinášíme několik vzpomínek od Smrťáka:

Ještě před koronavirem jsme se s Martinem Majerem domlouvali, že vyrazíme pokecat s objevitelem jeskyně Martina, Petrem Kohoutem Hůťou. Už k tomu nedojde. Petr zemřel v sanatoriu na Pleši, diagnóza rakovina. Průběh nemoci byl rychlý, strávil tam dva měsíce.

Je těžké vzpomenout na někoho, jako byl on. Když on začínal s jeskyněmi, já u toho nebyl. V paměti uvízl kolohnát, spolustudent páté třídy základky na Tetíně. Jenomže na rozdíl od nás si ročník 1952 po skončení studia šel rovnou pro občanku. Neměl to v životě lehké – divná rodina v divné době. Aby pomohl rodině finančně, houbařil po Kodě, znal všechna zákoutí Kody a všímal si detailů v přírodě. Tenhle zájem ho svedl dohromady začátkem sedmdesátých let s Pepou Plotem-Bidlem. Byl jedním z první čtveřice tetínských jeskyňářů.

Velice brzy začala jeho všímavost nést výsledky. A tím nejdůležitějším výsledkem byl objev jeskyně Martina v Kodě. Jak posoudit a ocenit člověka, absolventa pětitřídky na Tetíně za to, že našel tak cennou lokalitu. Asi těžko najdeme v české speleologii podobný příběh. Ale ten pokračuje archeologickými lokalitami na Kodě, jeskyní Ve stráni. Dva velcí archeologové pracovali na lokalitách , nalezených Petrem. Ctihodný doktor Vencl, objevitel stanice lovců na Šanově koutě, kopal Martinu.

Tehdy začínající Václav Matoušek kopal v jeskyni Ve stráni. Na obou lokalitách jsme se učili, jak je důležité zkoumat jeskynní sedimenty ve své komplexnosti. Nevím, zda doktor Vencl znal Petrovo vzdělání. Ale důsledně ho oslovoval: „Pane Hůťa“. Když se mu povedlo hodit Petrovi na hlavu prázdný kbelík v sondě před Martinou, zaznělo: „ Pane Hůťa, nebolelo to ?“ Petr odvětil, že se nic nestalo, pak zalezl pod převis a vyl jak šakal, což už doktor Vencl neslyšel .

Objev Martiny přivedl do skupiny nové zájemce, řadu studentů středních a následně vysokých škol. Petr cítil hendikep vzdělání, snažil se mluvit spisovně, vznikaly z toho zajímavé novotvary. Účastnil se i expedic do země zaslíbené- Slovenského krasu. Kopal s námi v Propástce, Portálovce, Terasovce, v sondě pod Tetínskou chodbou.

Stavěl s námi základnu na Damilu. Zde se přihodila zajímavá věc. Jedné noci neznámý pachatel odšrouboval mříže na prodejně v Tetíně a prodejnu vykradl. Krátce předtím nám Místní národní výbor ( MNV) věnoval částku 5 000 Kč na vybavení (1979?), a tak se nakoupilo vybavení,  zčásti potřebné nářadí. Pečlivý Bidlo udělal držáky na vercajk a tak se stalo, že po krádeži se souzi z Veřejné bezpečnosti šli podívat, jestli tu prodejnu náhodou nevykradli ti divní chasníci ze boudy na Damilu. Koukali dost divně po jeskyňářském nepořádku, ale jeden nadmíru bystrý příslušník si všiml, že na držáku klíčů schází klíč devatenáctka. Na dotaz, kde je, dostal informaci, že si ho domů půjčil Petr. Na to konto provedli příslušníci několik prohlídek v kotelně ve Hlinkách, kde Petr pracoval, i u nich doma. Sice bylo jasné, vzhledem k řetězu vloupaček po celém okrese, že pachatelé musí být mobilní – Petr neměl řidičák.

A propos, ty šťáry na boudě byly celkem tři. Po jedné ze zábav hlásil bodrý spoluobčan, že mu vykradli zaparkované auto, a tak to autorádio, magnetofon, televizi a další krámy asi tak na náklaďák přišli příslušníci VB hledat na boudu. Poslední šťára byla vážnější. V červnu 1989 po zatčení J. Němce šťáru dělala STB. Zde si musím stěžovat na neznámého soudruha, nechtělo se mu hrabat ve špinavých hadrech, a tak nenašel odpalovací strojek. Ksakru, mohli z nás být na poslední chvíli političtí vězni. Ale kde se dá tohle reklamovat ? U předsedy vlády?

Co napsat na závěr. Každého z nás ovlivňuje rodina, vzdělání, práce, setkání se zajímavými lidmi. To, že tohle píšu na web jeskyňářské skupiny, je i Hůťova práce. Díky, Petře.

Za všechny Petrovy kamarády poděkování jeho družce, paní M. Eliáškové z Berouna, prožila s Petrem 36 let, víc než polovinu jeho života, a byla při něm v posledních chvílích.

L. Pecka,  6.7. 2020

Červnový sumář

v měsíci červnu:

proběhlo šest kopacích akcí na našich lokalitách

proběhly dvě mapovací akce na našich lokalitách

proběhly dvě akce na opravě uzávěru Propástek

proběhla kontrola ostatních uzávěrů našich jeskyní

navázali jsme spolupráci s týmem Robotica – https://robotika.cz/competitions/subtchallenge/cave-circuit/cs#200625

bylo slavnostně otevřeno nové tetínské muzeum, jehož část je věnována tetínským jeskyním a na jehož expozici se podíleli tetínští jeskyňáři

šest členů se zúčastnilo Lezeckého dne na Chlumu

Smrťák oslavil na boudě opožděně narozeniny

zemřel jeden z objevitelů Martiny Petr „Huťa“ Kohout

Slavnostní otevření tetínského muzea

Po více než roční rekonstrukci bylo 20.6.2020 slavnostně otevřeno tetínské muzeum. Oproti předchozí expozici doznalo muzeum významných změn. V přízemí se nachází pokladna a prodejna muzea, odpočinkové prostory a první část expozice. Hlavní část expozice se přesunula do prvního patra a ve druhém patře byla vybudován promítací a přednáškový sál.

Současná expozice dál nabízí materiály k historii Tetína, ale větší prostor tentokrát dostala i geologie a jeskyně. Jak už bývá u podobných akcí na Tetíně zvykem, nemalou stopu zde zanechali tetínští jeskyňáři. Drak řídil stavební práce, Martin Majer je autorem mnoha fotografií na panelech, Smrťák věnoval své jeskyňářské artefakty a Cimbál se podílel textově a částečně fotograficky na tvorbě osmi panelů a zapůjčil muzeu většinu exponátů z paleontologické a mineralogické expozice.

Níže přinášíme několik fotografií ze slavnostního otevření.

 

Ředitelka muzea Lenka Viezánová a autorka konceptu muzea Eliška Švandová.

 

Starostův slavnostní projev.

 

Obvykle to bývá obráceně, takže příjemná změna – Drak v popředí, Smrťák v pozadí.

 

Celý život k tomu směřovali, všichni věděli, že k tomu jednou dojde, a díky panelu Jeskyně a jeskyňáři se to opravdu stalo. Z Bidla, Romana, Smrťáka, Karla a Kubíčka se staly muzejní exponáty.

 

Zátiší se spoluautorem expozice a skleničkou sektu.

 

Smrťák sice věnoval své vybavení muzeu, ale prý to zdaleka neznamená, že končí.

 

Fota: Pavel Hejna

Dubnovo květnový sumář

v měsících dubnu a květnu

 

proběhlo pět akcí na likvidaci starého zabezpečení vchodu Terasové jeskyně

proběhlo třináct kopacích akcí na našich lokalitách

proběhly tři mapovací akce na našich lokalitách

zúčastnili jsme se dvou kopacích akcí u sousedů

několik členů se zúčastnilo tradičního Petrbokova memoriálu

byla instalována výstava Podzemí Berounska v berounské street galerii autorů M. Majera a M. Hejna

vyšla kniha Karla Žáka, Martina Majera a Václava Somola nazvaná Džbán – krajina opukových plošin.