Níže přinášíme Smrťákovu vzpomínku na našeho bývalého člena Jiřího Sama Kaisera, který nás bohužel nedávno opustil.
V průběhu let přišli desítky lidí, kteří se zapsali do historie skupiny. Objevili, vykopali, vykonali. A odešli. Rodiny, práce, kariéra. Politika, okolnosti. V druhé polovině osmdesátých let se objevil Sam. Samorost, Příbramák, uraňák, hráč na kytaru, vypravěč drsných historek a zpěvák neméně drsných písniček.
Vidím ho házet lopatou přes hlavu ve výkopu ke Komínu v Kavčím lomu-Montánce. „Takhle se to volové dělá na uranu.“ Vidím ho s vrtačkou Hilti při pokusu dostat se do komínu V Ponoru u Ještěrčího jezírka na Silické planině na posledním velkém táboře v roce 1989. Znovu spolu stojíme, čučíme do díry, odkryté buldozerem na dně Modrého lomu, 10.11.1989. Z díry, znovu objeveného vchodu Nové jeskyně, se valí v mrazivém ránu sloup páry, aniž tušíme, ohlašuje konec jedné éry. Netrvá dlouho a jeho bojový trabant se stane bojovým vozidlem pěchoty při závěrečných bojích s režimem.
Sam odešel ze skupiny, tak jako jiní, po převratu, splnit si své sny. Žil tvrdým, nepoddajným způsobem života, pro mnohé nepochopitelným. Dostal ho infarkt v 69 letech. Pokud existují věčná loviště, určitě se sejdeme. A zase uslyším ty hlášky: „je v něm dobroty jak v prdeli medu“. „A pak jsem se zvednul já a ňákej Šroub, vzali jsme stůl a šli jsme“ (to na výzvu VB – celý stůl půjdete s námi). „Na dotaz prokurátora, proč jsem napsal na důlní vozík: „Husák je pýča“ jsem odpověděl, že s měkkým „i“ by si toho nikdo nevšiml. A to mi přitížilo.“
Až se drobet zlepší časy, rád bych, abychom se sešli na boudě a zavzpomínali. Pokud je historie skupiny stavbou z příběhů, Sam do stavby patří. Je to hrubý kámen na nároží, je jedním z těch, co jsou na stavbě vidět. A tyhle řádky by ho měly připomenout.
Na Sama Kaisera vzpomněl náčelník Smrťák, 19.1.2021
Sam (vlevo) s Lenkou a Josefem Němcovými při otevírání Nové jeskyně na Damilu v roce 2003 (foto M. Majer)