Text:  Jan Pohunek Přebral, Foto: Martin Majer a Jan Pohunek

Historická paměť místa má mnoho podob. Kromě písemných záznamů, kronik a dalších dokumentů se odráží také v povědomí lidí, kteří jej obývají, a následně v živém vyprávění. Folklorní podání včetně místních pověstí se ale zároveň od historických pramenů v řadě důležitých ohledů liší. Je pro ně příznačná vysoká proměnlivost, při každém převyprávění se totiž vždy trochu změní. Stejně tak u nich není kladen velký důraz na pravdivost – řadě z nich lidé sice věří, u jiných ale stačí, že jde o příběhy, kterým by někdy někdo věřit mohl, a další zase mohou být vyfabulována čistě pro pobavení posluchačstva. S procesem vyprávění pověsti souvisí ještě dvě další její vlastnosti, a to je tendence k aktualizaci – například posouvání děje blíže k současnosti – a snadná přenositelnost mezi různými místy – mnoho rozšířených motivů lze totiž snadno adaptovat na místní podmínky.

Z Tetína je místních pověstí známa celá řada. Za jejich zaznamenání vděčíme především řadě sběratelů z 19. a 20. století, díky historickému významu Tetína se ale dají některé zdejší folklorní motivy dohledat třeba i v hlavních českých středověkých kronikách. Vzhledem k tomu, jak se snadno proměňují a kolikrát během staletí cestovaly mezi ústním podáním a literaturou, například sbírkami pověstí nebo knížkami lidového čtení, je nelze považovat za spolehlivý historický pramen. Zato nám ale zase poskytují vhled do života obce, naznačují, jak minulé generace obyvatel Tetína vnímaly svět, ve kterém žijí, co tušily o vlastních dějinách a co považovaly za důležité.

Pověsti, které se vztahují k Tetínu a jeho blízkému okolí, je možné rozdělit do několika skupin, které se od sebe liší jak dobou svého vzniku, tak i tematicky – látku starých pověstí českých, legendistická podání o svaté Ludmile a konečně další lidové příběhy, které mají zřejmě kořeny ve století sedmnáctém a dalších.

I. Staré pověsti české

České historické pověsti, které jsou zmiňované již ve středověkých kronikách, počínaje ve 12. století kronikou Kosmovou, a které vyprávějí o pohanské minulosti Čech a životě prvních Přemyslovců, mají ze všech příběhů vztahujících se k Tetínu patrně nejstarší kořeny. Otázka jejich původu je ale složitější, než u běžného slovesného folklóru. U jejich zrodu stály nejen ústně předávané vzpomínky na dávnou minulost, ale i potřeba doplnit oficiální dějiny vládnoucí dynastie jakýmsi zakladatelským mýtem. Silně byly také inspirovány řadou již spíše literárních vlivů, které středověcí kronikáři vcelku volně přebírali z jiných soudobých pramenů. Nesetkáváme se zde tedy s látkou vysloveně lidovou, ale spíše s texty, které byly nerozlučně spjaty s politickým a symbolickým významem českého knížectví a jejichž příjemci byli především tehdejší vzdělanci. Do lidového podání se dostávaly až později.

V Kosmově kronice je Tetín zmiňován jako sídlo Tety (či Tetky), jedné z Krokových dcer. Podle Kosmy naučila Tetka lid „klanět se oreádám, dryádám a amadryádám, zavedla pověrnou nauku a bezbožné řády, jakož doposud mnozí vesničané jako pohané jeden studánky neb ohně ctí, druhý hájům a stromům neb kamenům se klaní, jiný vrchům neboli chlumům obětuje, jiný k modlám hluchým a němým, které si sám udělal, se modlí a jich prosí, aby dům jeho a jeho samého ostříhaly“ (Tomek 1882, 6-7). Vedle Libuše – věštkyně a Kazi – léčitelky představuje Tetka v tomto podání další typ pohanské kněžky, ženu, která dbá přímo o samotný kult. Uvedené popisy jednotlivých pohanských náboženských praktik nemusely být nutně součástí starších podání, ale mohl je doplnit přímo Kosmas podle zvyků, které byly v jeho době ještě živé (podrobnější popis poskytuje např. Čeněk Zíbrt – Zíbrt 1995). Také zmínku o různých druzích víl, kterým se lid klaněl, je nutné chápat volněji – podobně jako na jiných místech zde vzdělanec Kosmas používá antické analogie pro popis některých prvků slovanské mytologie, přičemž tyto analogie nemusí být nutně zrovna nejpřesnější.

Pozdější kronika Dalimilova z 1. poloviny 14. století v podstatě vychází z Kosmova líčení (Krčmová – Vrbová – Bláhová 1977, 14). Z folkloristického hlediska je zajímavější historicky dosti nepřesná a bájivá kronika Hájka z Libočan. Hájek byl totiž v letech 1533-1539 farářem na Tetíně a zaznamenal i některé údaje, které jsou sice historicky přinejmenším sporné, ale které mohou vycházet z lidových krajových pověstí jeho doby. Shodně s Kosmou líčí Tetku jako čarodějnici, která učí lid klanět se přírodninám. Kromě toho ale i popisuje, jak se měla dostat na Tetín – sestry prý mezi sebe rozdělily knížectví losem a Tetka léta 712 poslala služebníky na západ, aby hledali místo k založení hradu. Ti po dlouhém pátrání našli místo nad řekou Mží a Tetka tam poslala tam dělníky a dala postavit hrad Tetín. Po čase tam přijela i s pannami a čeledí. Často vystupovala na horu, která se nachází na západ od Tetína a jmenuje se Pohléď (patrně jde o dnešní Damil) a tam obětovala své bohyni Klimbě, jejíž modla tam byla postavena (Flajšhans 1918, VII, 85-87, 89). Roku 732 si měla vzít Slavoše, syna Vhodbojova, a brzy po svatbě dala založit město Tetín a osypat jej širokými a vysokými valy. Nemalým nákladem do něho dala přivést vodu z jednoho prudkého pramene (Flajšhans 1918, 125-126). Léta 756 podle Hájka Tetka zemřela a byla pohřbena pod horu Pohleď. U jejího hrobu byl postaven velký kámen a její muž Slavoš tam rozkázal pálit po devět dní oheň a metat do něj řadu věcí. Slavoš dal rovněž vystavět město Slavošov, ale přišel mor a město i se svými zdmi zůstalo po čtyři roky opuštěné, usídlili se tam lotři, kteří lidem brali, až čtvrtého roku Tamák, syn Tuchoďův, město se svou čeledí osadil a od toho loupení mu dal jméno Beroun (Flajšhans 1918 174).

Z historiografického hlediska je samozřejmě Hájkovo líčení nepříliš hodnotné, ale i tak obsahuje několik zajímavých informací. Jednou z nich je samotné jméno hory Pohléď, které se do současnosti nezachovalo, ale které bylo patrně za jeho života používáno. Jméno zde uctívané bohyně Klimby bývá občas dáváno do možné souvislosti se slovem „klibna“ označujícím koňskou masopustní masku (což je teorie, která se objevuje už u Jungmanna) a případnými pohanskými koňskými kulty, na jejichž existenci by mohly odkazovat například také pověsti Zlatého koně (Cílek 1996, 67-73; Zíbrt 2006, 88-91). Je možné, že Hájek byl při psaní své kroniky existencí „kliben“ inspirován, obecně však takovéto úvahy zůstávají pro nedostatek pramenů především spekulacemi. Příběh poskytující lidové vysvětlení původu jména města Berouna je pak typickou ukázkou etymologické pověsti, tedy pověsti poskytující lidové vysvětlení vzniku názvu nějakého místa.

II. Legendy a pověsti o Svaté Ludmile

Zatímco pověsti o pohanské minulosti Tetína byly především pověstmi dynastickými, u vyprávění o životě a smrti svaté Ludmily přibývá navíc rozměr legendistický. Legenda jako žánr je vyprávěním o životě, konání a smrti světců. Jednotlivé legendy byly postupně sepisovány a kombinovány autory z církevního prostředí, zejména v souvislosti s blahoslavením a svatořečením svatých. Samotné slovo „legenda“ (z lat. „to, co má být čteno“) poukazuje na jejich využití – legendy byly předčítány věřícím ku příležitosti mší a církevních svátků, které měly k danému světci nějaký vztah. Díky tomu vstupovaly ve všeobecnou známost i v době, kdy nebyla znalost čtení a psaní samozřejmostí. I zde ale docházelo k míšení folklóru, historiografie a literatury v obou směrech.

Známá psaná podání o Svaté Ludmile jsou dokonce starší, než první záznamy výše zmíněné přemyslovské dynastické pověsti. Tyto staré legendistické texty pocházejí z 10.-12. století a neúplněji jsou shrnuty v tzv. Kristiánově legendě. Vypsání vzájemných vztahů těchto starých legend zde nelze v plném rozsahu uvést, podrobně ale jejich původ diskutuje např. Václav Chaloupecký (Chaloupecký 1939). Podle Kristiána kněžna Drahomíra poslala na Tetín muže Tunnu a Gommona s družinou, aby Ludmilu zabili. Ludmila tušila, co se stane a vykonala zpověď. Násilníci večer přepadli její dům a vylomili bránu, Ludmila k nim promluvila, požádala, zda se může pomodlit, a vyslovila přání, aby byla po vzoru mučedníků usmrcena mečem. Oni jejích slov nedbali, stáhli ji na zem a zardousili provazem. Drahomíra si přivlastnila její majetek a vládla s kumpány. Tunny a Gomona i jejich potomků se pokusila zbavit, první ve strachu uprchl ze země, druhý byl polapen na útěku (Matoušková – Mevaldová 1992, 9 a dále). Kosmas zavraždění svaté Ludmily nelíčí. Podání událostí v Dalimilově kronice je obdobné jako v Kristiánově legendě, objevuje se tam ale navíc informace, že Ludmila oba vrahy před tím, než ji připravili o život, pohostila (Krčmová – Vrbová – Bláhová 1977, 51).

Řada nových příběhů spojených s Tetínem a svatou Ludmilou se opět objevuje u Hájka. Hájkova kronika zmiňuje setkání knížete Bořivoje a kněžny Ludmily (Lidmily) se svatým Ivanem a následné založení kláštera ve Svatém Janu pod Skalou a kostelů Michala Archanděla a Sv. Kateřiny na Tetíně (Flajšhans 1923, 7-12). Příběh o zavraždění svaté Ludmily je doplněn o informaci, že se vrahům Tumanovi a Kumanovi říkalo Sviní hlavy, protože byli z rodu Bivojova a nosili jako znak sviní hlavu. Když se vrátili za Drahomírou a byli odměněni, požádali o panství v knížectví tetínském, Tuman pak založil dvůr Vranovice (Vranovská Huorka) a Kuman hrad Valdek, z jeho rodu jsou Vranovští z Valdeka se sviní hlavou ve znaku. Samotný popis vraždy obsahuje již známé prvky Ludmiliny předtuchy, a obsluhování vrahů, kteří ale navíc Ludmilu při škrcení měli vláčet po komoře a její hlavou měli bít o kámen, až na něm dodnes zůstaly krůpěje krve (Flajšhans 1923, 22-25; další varianty pověstí o Vranovských viz Luffer 2003, 239). Ludmila byla pohřbena u kostela svaté Kateřiny na Tetíně, ale v roce 922 se kníže Václav rozpomněl na její dobré skutky a poslal své lidi na Tetín, aby tělo vyzvedli a přenesli jinam. Ačkoli rakev zpráchnivěla, její tělo bylo nalezeno bez poskvrny, jen tvář se malinko pozměnila. Na tom místě od té doby nemůže být pohřben nikdo jiný, kohokoli by tam dali do hrobu, toho najdou příští ráno ležet na povrchu. Hájkovi údajně mnohokrát za jeho působení na Tetíně říkali, že se tak stalo i celkem nedávno (Flajšhans 1923, 22-25, 27-30).

V celém tomto podání je možné vysledovat několik výrazných dějových prvků, které do textu pronikly z folklóru či jiných ahistorických pramenů. Zdá se, že pověst o kapkách krve na kameni i o hrobě, který už nepřijme jiné tělo, byla na Tetíně skutečně živá v době Hájkova působení. Ve starších legendách nejsou tyto zázraky zmiňovány, pouze Kristiánova legenda uvádí zázračné planutí svící a pochodní na Ludmilině hrobě a v tzv. „proložní legendě“ se píše, že jeden slepec, který se dotknul prsti na Ludmilině hrobě, prozřel (Matoušková – Mevaldová 1992, 11-12). Vysvětlení pověsti o zakrváceném kameni je možné hledat v tom, že mučednická smrt by měla zahrnovat prolití krve – což může být i důvod, proč v legendách Ludmila prosí své vrahy, aby ji sťali. Oproti tomu uškrcení bez prolití krve je způsob smrti, který mohl plnohodnotné vyznění mučednické smrti problematizovat, a pověst o smýkání Ludmily a jejím krvavém zranění mohla tento nedostatek vyrovnávat (Luffer 2003, 241). Zařazení motivu hrobu nepřijímajícího další těla je obtížnější, 200 let po Hájkovi se mu věnoval jezuita Felix Kadlinský, který hledal další zprávy o podobných úkazech, ale našel jen případy, které se týkaly osob hříšných nebo například nekřtěňátek (k tomu Matoušková – Mevaldová 1992, 11-12). Pověst o „Sviních hlavách“ pak stojí na pomezí pověsti erbovní a obecně rodové, dodatečně vysvětluje původ erbu Vranovských z Valdeka. Její historický význam je zřejmě zanedbatelný – podobné hledání a odvozování dávných kořenů šlechtických rodů bylo v prostředí nobility Hájkovy doby běžné a šlo především o způsob, jak si dodat prestiž.

Ze samotného Tetína ale známe další vyprávění o svaté Ludmile a dalších soudobých historických postavách, která mají svou formou již blíže k lidové tradici, než podání kronikářská. Většina jich byla zaznamenána v 19. a na začátku 20. století a jejich podrobný souhrn připravila v roce 1992 Helena Mevaldová (Matoušková – Mevaldová 1992). Ta uvádí následující příběhy sebrané především ze starších prací V. Amorta, K. Kazdy a dalších (k regionálním sběratelům podrobněji viz Luffer 2003):

1) Poté, co byla Ludmila zavražděna, děly se v jejím domě zázraky, Drahomíra jej dala přeměnit na chrám sv. Michala, aby mohly být zázraky přičítány tomuto světci. Pověst se zde liší od podání starších legend, podle kterých kostel vznil na Ludmilině hrobě.

2) Poté, co kníže Bořivoj potkal svatého Ivana, zavítala k jeho poustevně i Ludmila, a to takzvanou stezkou sv. Ludmily, která vede podél potoka v Hostími. V podstatě jde o etymologickou pověst vysvětlující jméno pěšiny, které je odvozené z dějů v legendách. O setkání Ludmily s Ivanem se v kraji vypráví i v současnosti, potkat se měli třeba i u dubu v lese „Na pískách“, kde býval obrázek svatého Ivana. (Matoušková – Mevaldová 1992, 11-12; Pecka 1996, 56)

3) Ve zbytku skály pod tetínským hradem je asi 1m vysoký otvor, prý je to chodba, která vede pod řekou až do Sv. Jana. Motiv podzemních chodeb je ve slovesném folklóru častý, zde byl inspirován krasovými jevy u Tetína.

4) Severně od Korna jsou skály se srázem a jeskyní zvanou Ivanka. Vypravuje se, že tam svatý Ivan bydlil nebo alespoň na vycházkách nocoval. Jde čistě o místní etymologickou, pověst, která nemá oporu v legendách.

5) Po vrazích Ludmily jsou pojmenovány osady Tmaň a Kvaň. Opět jde o pověst etymologickou.

6) Hřbitůvek sv. Ludmily žádnou nestrpí žádnou další mrtvolu. Tento motiv byl již diskutován výše, vyskytuje se v Hájkově kronice, která je zase zřejmě inspirována soudobým folklórem.

7) Ludmila neměla na Tetíně žádnou živou studánku, chodila proto na jih na luka u Domašova a tam se modlila u tří živých pramenů mezi Damilem a Kodou. Prosila Pannu Marii, aby jí udělila živou vodu na Tetín. Když se vracela, valila se za ní voda potůčkem až na Tetín na místo, kde stával dub a kde byl vystavěn na ohradě p. Vojáčkově kostelík sv. Jana Křtitele. Motiv vodního pramene, který se objeví v něčích stopách, se často vyskytoval u popisů mariánských zázraků v 17. a 18. století. Mimo to je zajímavé, že přivedení vody na Tetín bylo, jak je uvedeno výše, v Hájkově kronice zmiňováno i jako významný čin Tetky. Pověst by v tomto případě mohla nepřímo ukazovat na to, že zásobování Tetína vodou bylo problémem, který bylo třeba řešit naléhavěji, než u jiných obcí v příznivější poloze.

Ludmila chodila také ke studánce pod Jarovem. Jde zřejmě o prosté spojení známého místa a známé světice.

9) O tetínských kostelích se říká, že až se sejdou, nastane soudný den. Podobné věštby předpovídající příchod soudného dne při setkání dvou významných krajinných prvků nebo staveb se v lidové slovesnosti vyskytují často, vazba na příběhy o svaté Ludmile je zde tedy velmi volná.

10) Od Suchých luk u Berouna směrem k Vráži pomáhá prý vozkům s hubenými koňmi táhnout náklad kůň, zatímco vůz bez kočího a koní po lukách projíždí. Je to trest za to, že rytíř z hradu na Veselé ze zášti nechtěl jednou svézt Ludmilu. Neúcta ke světci (a tudíž i k Bohu) je jednou z mnoha příčin, které v lidových pověstech vedou k posmrtnému trestu. Hřích pýchy je zde vyrovnán povinností pomáhat po smrti ostatním lidem bez nároku nad odměnu.

11) Na Karlštejně ukazovali domnělé lůžko sv. Ludmily.

(Matoušková – Mevaldová 1992, 27-28, 30-32)

            Pověsti související s Tetínem a Ludmilou ale existují i v jiných okolních obcích, například v Louníně má být zakopán poklad Ludmiliných vrahů a název Hodyně je zase lidově odvozován od toho, že když se svatý Ivan vracel z návštěvy na Tetíně, házeli po něm místní pasáci kameny (Luffer 2003, 213, 232).

III. Další pověsti se vztahem k Tetínu

Kromě starých českých pověstí a pověstí o Svaté Ludmile existuje několik dalších příběhů zaznamenaných převážně v 19. a 20. století, které je možné zařadit do slovesného folklóru a které mají vztah k Tetínu.

Hájkova kronika k roku  785 uvádí, že jakýsi člověk při kopání lochu v Tetíně nalezl obrovskou lidskou lebku, kterou mohli dva muži obejmout a další abnormální lidské kosti, které byly následně přineseny na tetínský hrad a vystavovány v síni. Může jít jak o motiv vázaný k nějaké události, která se na Tetíně odehrála, tak i přejatý odjinud – podobné pověsti se často vyskytují v souvislosti s paleontologickými nálezy (Živor 1996, 32). Karel Sklenář tento případ diskutuje ve své knize o folklóru vztahujícímu se k archeologickým nálezům a upozorňuje také na zprávu berounského písaře Celestina Šplechny Lounského, který v roce 1555 uvádí, že na Karlštejně je vystavena hlava draka přemoženého svatým Jiřím. Ta se dochovala dodnes, jde o dovezenou lebku krokodýlí. Hájek teoreticky mohl pověsti, které ji opřádaly, přenést na Tetín (v době, do které příběh umisťuje, Karlštejn ještě nestál) nebo je spojit s jiným místním vypravováním o nálezech kostí (Sklenář 1999, 177-178).

Další folklorní motivy, které byly na Tetíně v nedávné době živé, jsou zachyceny v kronikách tetínského rodáka F. Čápa (viz Pecka 1996), některé z nich jsou blízké rozšířenějším motivům uvedeným zejména v dílech V. Amorta a V. Krolmuse, jiné pocházejí přímo od tetínských obyvatel. Uvést lze například zmínku o pochování umrzlých francouzských vojáků vracejících se z tažení do Ruska v místě, kterému se od té doby říká „Ve hrobích“ – příběh o setkání tetínských obyvatel s utrmácenou vojenskou jednotkou pochází ze vzpomínek Anny Rážové narozené roku 1847, tedy až po napoleonských válkách, a tudíž byl alespoň dvakrát převyprávěn. Jaký je zde poměr mezi ústně tradovanými vzpomínkami a etymologickou pověstí, která mohla být na tehdejší dění na Tetíně napasována, by odhalil až případný další výzkum.

Podobně je tomu u staršího příběhu osvětlujícího vznik místních názvů „Na ostrově“ a „V řečíně“, kde se podle pověsti měla kdysi nacházet skála přehrazující částečně tok Berounky, která byla za časů Václava I. proražena, aby za povodní nadržená voda nezaplavovala Beroun. Jednoznačnou souvislost s motivy obecně častými v pověstech má pak historka o studni „V trávníkách“, která se kromě Čápovy kroniky vyskytuje například i u Krolmuse. Podle ní do studny často padala dobytčata, pro něž se následně musel vždy někdo spustit. Jednou prý bylo zjištěno, že tudy vede chodba k řece, do které když vpustili kachnu, tak vyplula až pod „Kozlem“ (Pecka 1996, 55; Luffer 2003, 226). Prokázání průběhu tajné chodby či jeskyně pomocí kachny nebo jiného vodního ptáka je v lidové slovesnosti hojně rozšířeným prvkem. Podle jiných pramenů mají podzemní chodby spojovat Tetín i s Kodou a Kotýzem (Luffer 2003, 226).

Čápovy kroniky obsahují i několik pověstí démonologických, tedy pojednávajících o nadpřirozených bytostech a setkáních s nimi. Podle jednoho z vyprávění babička Františka Čápa chodívala obsluhovat nemocné do statku k Vojáčkovým. Tam prý, když pánovi přinesl zahradník nějaké popelnice (rozuměj archeologické nálezy) ze zahrady, v noci po schodech na Špýchar dupal bílý bezhlavý kůň. Taktéž vyprávěla, že za dědečkem do domu chodíval hastrman, s nímž se prý seznámil dole u strážního domku při řezání proutí a který mu nedal pokoj, dokud mu neslíbil něco na zub. V hradebních zdech Tetína se zjevovala bílá paní každému, kdo se zaobíral bouráním zdí nebo krádeží. Jednou se při polním procesí zjevila i staré paní z čísla 38 a rozmlouvala s ní o tom (Pecka 1996, 56).

Do kaple svaté Kateřiny prý byly zvony přeneseny z kostela svatého Michala poté, co šli dva občané zvonit na mraky, ale místo za provaz chytili oběšence a od té doby už tam nikdo zvonit nechtěl. Ve vrchu Damilu má být zase ukryto zlaté tele, které může získat poctivý člověk, který bude na temeni kopce na Velký pátek, když se budou v okolních kostelích číst pašije. Jakmile spatří věže těchto kostelů, země se rozevře a tele bude na dně jámy. Čtveřice tetínských se jednoho dne vyhledala tele hledat, ale strhla se velká vichřice, která jim vrhala hlínu do očí a zpět do jámy. Utekli domů a celé dobrodružství odstonali (Pecka 1996, 56-57; Luffer 2003, 229-230, 233, 235). Otevírání se pokladů na Velký pátek patří mezi časté motivy českých pověstí a lze se s ním setkat na mnoha dalších místech.

Tetín měl být, alespoň podle pověsti uvedené v Amortových Báchorkách a pověstech města Berouna a okolí, také spojen koženým mostem s hradem, který stával naproti němu (Luffer 2003, 226). Tuto pověst je možné vztáhnout buď přímo k tetínskému hradu nebo dokonce ke starému opevnění slovanského hradiště „V Kozle“.

Na závěr je možné zmínit pověsti, které mají přímý vztah k tetínským jeskyním. První z nich je příběh o ptáku Kuhánovi, který sídlí ve skalách mezi Tetínem a Srbskem, je velký asi jako house a předpovídá změny počasí. Kdo po něm opakuje jeho „kuhá!“, toho vystraší, jinak je ale neškodný. Jistý Menker se prý pokusil prozkoumat Kuhánovo hnízdo a spustil svého synka po provaze do jeskyně. Synek tam ale narazil na hada, jemuž na hlavě seděla žába, a musel být s křikem vytažen (Stárka 1996, 75; Luffer 2003, 258). V Turských maštalích zase bývala ve skalách proražena díra, kterou prý si čert odvezl bábu na trakaři (Luffer 2003, 217).

Měli-li bychom hledat, čím se tetínské pověsti liší od pověstí jiných českých obcí, bude jejich nejvýraznějším rysem úzká spojitost některých podání s celonárodními látkami, které mají nadregionální význam. Zejména díky působení kanovníka Hájka a jeho bájivé a široce oblíbené kronice totiž pronikly některé místní motivy z Tetína, které byly původně asi jen lokálními pověstmi, do českého historického povědomí. Většina dalších motivů je již poměrně běžná, často jde o variace pověstí známých i odjinud. Což ale neznamená, že by byly nějak méně hodnotné – význam pověsti nespočívá přednostně v její jedinečnosti, ale v tom, co znamená pro lidi, kteří si ji vyprávějí. Může být současně jak kratochvilným vyprávěním, tak i textem na hranici mýtu, kterým lidé dávají smysl okolnímu světu a který spoluutváří jedinečný charakter místa, které obývají.

 

Literatura:

• Cílek, V. 1973: Tetín mýtický a jeho génius loci, in: Pecka, L. – Živor, R. (Eds.) Tetín historický a speleologický. Zlatý kůň: Praha. s. 67-73.
• Flajšhans, V. (Ed.) 1918: Václava Hájka z Libočan Kronika česká – I. Úvod. R. 644-904. Doba pohanská. Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění: Praha.
• Flajšhans, V. (Ed.) 1923: Václava Hájka z Libočan Kronika česká – II. Zánik pohanství. R. 905-1100. Česká akademie věd a umění: Praha.
• Chaloupecký, V. 1939: Prameny X. století. Legendy Kristiánovy o Svatém Václavu a Svaté Ludmile, in: Svatováclavský sborník II/2. Národní výbor pro oslavu svatováclavského tisíciletí: Praha
• Jirásek, A. 1930: Staré pověsti české. Jos. R. Vilímek: Praha.
• Krčmová, M. – Vrbová, H. – Bláhová, M. (Eds.) 1977:  Kronika tak řečeného Dalimila. Svoboda: Praha.
• Luffer, J. 2003: Katalog pověstí Berounska a Hořovicka, in: Minulostí Berounska 6, s. 199-264
• Matoušková, A. – Mevaldová, H. 1992: Tetín sv. Ludmily v českých dějinách / Pověsti o sv. Ludmile. Okresní muzeum v Berouně: Beroun.
• Pecka, L. 1996: Písmák František Čáp, in: Pecka, L. – Živor, R. (Eds.) Tetín historický a speleologický. Zlatý kůň: Praha. s. 54-59.
• Sklenář, K. 1999: Hromové klíny a hrnce trpaslíků. Z pokladnice české folklorní archeologie. Set Out: Praha.
• Stárka, V. 1996: O ptáku Kuhánovi, in: Pecka, L. – Živor, R. (Eds.) Tetín historický a speleologický. Zlatý kůň: Praha. s. 75.
• Tomek, W. W. (transl.) 1882: Kosmůw letopis český s pokračováními kanowníka wyšehradského a mnicha sázavského. Nadání Františka Palackého: Praha.
• Zíbrt, Č. 1995: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Academia: Praha.
• Zíbrt, Č. 2006: Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyšehrad: Praha.
• Živor, R. 1996: Historie výzkumů jeskyní v okolí Tetína, in: Pecka, L. – Živor, R. (Eds.) Tetín historický a speleologický. Zlatý kůň: Praha. s. 32-39.