Rok 2021 je mezinárodním rokem jeskyní a krasu. Níže příspěvek, který k němu vytvořil Smrťák a laskavě doplnil a dotvořil Roman.
Na obecních vývěskách na Tetíně, a zřejmě i na jiných místech u nás, turisty i domácí zaujaly letáčky s výše uvedeným nadpisem. Akce vyhlášená Mezinárodní speleologickou unií pro rok 2021 je zajímavou možností, jak běžnou veřejnost seznámit s problematikou krasových území.
Největší a nejznámější krasovou oblastí v ČR je kras Moravský, se svými jeskyněmi, podzemními toky a Macochou, s unikátními paleontologickými nálezy, s bohatou, skoro 300 let trvající, historií výzkumu. Během těch let by se v okolí Moravského krasu, ve vesnicích a městech blízkých krasu našly celé dynastie badatelů, zapálených krasových amatérů či odborníků na určitou problematiku vývoje a poznání krasového fenoménu. Zde se bavíme o brněnské aglomeraci, o školách, klubech, továrnách, které podporovaly výzkum po více než stovku let.
My se však budeme mluvit o krasu Českém, tady u nás. Aglomerace pražská, to je Praha, Beroun, Kladno, Příbram, čítá zhruba 2 miliony lidí, z nichž značná část vyráží o víkendech pěšky, na kole, autem, za keškami, stanovat nebo spát pod širákem do území, nazvaného bezmála před sto lety krasovým badatelem Jaroslavem Petrbokem Českým krasem.
V Technické matici české z pera stavebního inženýra Alberta Vojtěcha Velflíka (vycházela mezi lety 1911 – 1917) byl uveden takovýto odsudek: „Vápencová pahorkatina mezi Prahou a Berounem není krasem, neboť jsou zde známy jen tři jeskyně – Prokopská v Prokopském údolí u Prahy, Barrandova u Srbska a Turské maštale u Tetína.“
Tato slova byla napsána zakrátko poté, kdy do tohoto území přišel Toni Hoenig, rakouský student ze Štýrského Hradce, studující na stavební fakultě německé university v Praze. Byl prvním amatérským jeskyňářem, který u nás začal se základy poznání – mapování krasových jevů. To bylo v roce 1909.
Doba po první světové válce přinesla rozmach lomové činnosti v souvislosti s vývojem trhavin během války, přivedla do Čech vojáky z front ve slovinském Krasu a postupně se rozvíjelo poznání krasového fenoménu. Rozmach trampingu a horolezectví přivedl do krasu další zvědavce. Krutý zábor Sudet uzavřel pražským horolezcům pískovcová města, a tak začaly růst lezecké cesty v Srbsku, Sv. Janu pod Skalou. Krátce po skončení druhé světové války geolog a krasový badatel Vladimír Homola ve své souborné práci popsal celkem 120 jeskyní Českého krasu a provedl tak první soupis jeskyní této oblasti, rozdělených po stránce vývojové, geologické a geografické do 22 dílčích krasových skupin, které již byly velmi blízké dnešnímu členění Českého krasu.
Začátek padesátých let dal bádání nový impuls v podobě objevu Koněpruských jeskyní na Zlatém koni a zároveň se zde vytvořilo unikátní společenství lidí, kteří se začali výzkumem zabývat – skauti ze zakázaného Skauta, přírodovědci, studenti geologie.
V šedesátých letech vznikla první organizace ochránců přírody TIS a s ní i její Krasová sekce, která do Českého krasu přivádí další zájemce, zejména z řad mladých amatérů. Během tzv. normalizace dochází k dalšímu zvratu – v Praze zahnízdí Husák. V reakci na tuto dobu vzniká spontánní heslo: „Až bude nejhůř, zalezeme do děr!“ Přicházejí tak další zájemci o kras – znovu zakázaní Skauti, trampové, lidé se zájmem o důlní podzemí, staré bunkry a opuštěné vojenské objekty. Koncem sedmdesátých let pak je režim, mimo jiné i pod tlakem ze zahraničí, donucen povolit založení České speleologické společnosti, první celonárodní organizace sdružující zájemce o speleologii. Společnost dostává do znaku okřídlenou karbidku s hořícím plamenem ve tvaru písmen ČSS. Těžko lze najít jiný spolek, jehož logo pochází od autora tolikrát minulým režimem zakazovaného, Káji Saudka.
Až do roku 1989 bylo velmi obtížné zpracovat celkový náhled na Český kras. Vyskytovala se zde řada vojenských, policejních a průmyslových areálů, kde nebyla možná žádná dokumentace. Ojedinělé práce na evidenci a dokumentaci jeskyní se v té tobě soustřeďovaly pouze na zpracování některých dílčích krasových skupin. Po roce 1989 se o souhrnný přehled jeskyní Českého krasu pokusil v roce 1994 O. Jäger, který ve svém soupisu uvádí 403 jeskyní. Tento soupis se stal základem jednotné evidence speleologických objektů (JESO), která je základní státem spravovanou databází jeskyní.
První skutečná a systematická evidence všech jeskyní Českého krasu byla publikována kolektivem autorů v roce 2003, jak jinak než ve sborníku Český kras, který každoročně vydává Muzeum Českého krasu v Berouně. Evidence uvádí 647 jeskyní s celkovou délkou 20 403 m a největší podíl na vzniku této databáze má berounský geolog Karel Žák. Databáze je každé dva roky ve stejném sborníku aktualizována podle nejnovějších výsledků speleologické činnosti – poslední aktualizace databáze z roku 2019 již uvádí 706 jeskyní s celkovou délkou 25 224 m. Nejdelší jeskyní Českého krasu jsou od svého objevu Koněpruské jeskyně (2 050 m), těsně následované nejvýznamnějšími objevy posledních třicetipěti let – jeskyně Na Javorce u Karlštejna (1 900 m) a jeskyní Ementál (1 884 m). Celá řada jeskyní jsou jen krátké, tak řečené blboďoury, které by jinde ani nestály za zmínku. Ale malý Český kras vyžaduje i malé jeskyně, navíc stará tradovaná českokrasová charakteristika praví, že „Jeskyně je takový podzemní prostor, do kterého zaleze jeskyňář a nekoukají mu ven nohy.“
Ale zkusme si představit ta čísla – každá jeskyně, to je mapa, tvořená většinou dvojicí mapérů, ale mohlo jich být i více, záleželo na velikosti objektu. Desetimetrová chodba s několika mapovacími body představovala zhruba 4 hodiny práce v terénu, k tomu ruční kreslení doma, pak kopírování. Pravda, dnešní moderní digitální technologie umožňují tuto činnost již značně urychlit a zefektivnit. Ale předtím, aby bylo co mapovat, bylo nutno lokalitu najít, vytvořit fotodokumentaci a v mnoha případech vytahat jeskynní sedimenty ven na světlo boží, zkrátka lokalitu objevit. Deset metrů, to je zhruba práce tří i více lidí po několik víkendů. Ale jsou zde lokality s desítkami metrů, pět jich již překročilo celkovou délku přes jeden kilometr. Některé lokality jsou výsledkem nasazení amatérů, jejich nadšení po nových objevech je srovnatelné snad jen se zámořskými plavbami v minulých stoletích. Snad ještě víc. Kterýpak významný objev v zámoří vznikal vleže či vkleče, s karbidkou či mizernou baterkou, s upraveným krumpáčem či polní lopatkou. Sedimenty opouštěly podzemí v kanystrech, starých pekáčích, kýblech, na vozících po kolejích vyrobených z ocelových trubek či profilů.
Poznání krasu rostlo a dále poroste – není významnější území pro poznání přírodní historie, než je právě kras. Zásadité sedimenty umožňují zachování pylových zrn, ulit, drobounkých kostí drobných zvířat. V profilech vchodů unikátní soubory usazenin, svědectví dávno minulých dob. Práce amatérských jeskyňářů, mnohdy dělníků se základním či učňovským vzděláním, středoškoláků z gymnázií a průmyslovek a vysokoškolských studentů byla následována výzkumy archeologů, paleobotaniků, malakozoologů. Archeologové S. Vencl, V. Matoušek, přírodovědci V. Ložek, I. Horáček a jiní by těžko mohli bádat, kdyby je amatérští jeskyňáři nepřivedli na místa výzkumů svými nálezy a objevy.
Objev vymražených krystalů v jeskyni Buml na katastru Tetína, unikátní svědectví o dobách ledových, zaujal i americkou NASA. Zpřesnění představ vývoji přírody pomáhá k modelování budoucích dějů v závislosti na přírodních podmínkách.
Výzkumy však budou pokračovat. Není zcela objasněna funkce krasových vyvěraček ve Sv. Janu pod Skalou, pod Tetínem, v Kodě a další – co skrývá podzemí, povede se někdy do detailu objasnit fungování a zdrojnice vývěrů? Geologická stavba krasu dává tušit, že se zde skrývají ještě neobjevené jeskyně, jen určité indicie, ještě tajuplnější než v pevnosti Boyard, podněcují představivost.
V současné době je situace velmi vážná a poznání krasu stojí na důležité křižovatce. Nikdy v historii nepřišlo do tohoto území tolik lidí, jako v době koronavirové karantény. Hrozí, že nevědomí a nepoučení návštěvníci poškodí křehké svědectví minulých dob. Potkáte se s lidmi, kteří sledují práci jeskyňářů na lokalitě a pak pronesou podle nich moudrý dotaz: „To tady pátráte po nacistických pokladech?“
Potkáte s mládenci, kteří na otázku, jestli by nechtěli pomoci svou prací, odpovědí, že za 120 korun na hodinu. Netuší, že je málo amatérských činností, kde si účastník trénuje svoje technické, pracovní a odborné znalosti. Kde trénuje vytrvalost, tvrdošíjnost, odhodlání, překonávání překážek. To je za víc než hodinovou sazbu. Kolik lidí odešlo od jeskyní do soukromého podnikání, kolik aut s firemními reklamami se sjede na jeskyňářských akcích? Na souputnících Země ve sluneční soustavě jsou taky jeskyně. Jednou možná budou tvořit základ pro lidské kolonie, protože budou spolehlivými úkryty před kosmickým zářením, před planetárními větry. A tak se může stát, že jednou bude kdesi na kosmodromu čekat osádka, na rukávech národní vlajky a u některého z nich bude kromě státní vlajky také symbol okřídlené karbidky Káji Saudka s písmeny ČSS.
Každý může přispět k poznání. Stačí jen nahlédnou na stránky České speleologické společnosti nebo jednotlivých jeskyňářských skupin a zapojit se. Stačí vyměnit moře někde v Evropě či jinde za moře devonské, které nám šplouchá pod nohami. Každý může během krátké doby pozdravit svoji známou lilijici, podrbat trilobita na zádech, pohladit ulity hlavonožců nebo se proplazit kolem díry, z níž v devonském moři vykukovala muréna či jiná potvora devonského moře. A večer s odřenými koleny, bolavými zády, po pár pivech s kamarády (samozřejmě po skončení karantény) usínat s představou, co číhá za tou úžinou, kterou dneska zahlédl nad sedimenty, jen co by ruku natáhl…
Ladislav Pecka, R. Živor, ZO ČSS 1 -02 Tetín (původem z Tetína a Berouna)
